Tento text se zabývá ontologickým a sémantickým rozlišením mezi pojmy totožnost a stejnost. Autor poukazuje na víceznačnost českého slova "stejnost", které často hraničí s podobností a vyžaduje vnější kvantifikaci, jako je vážení či počítání. Na příkladu hromady a jejích jednotlivých složek je demonstrováno, že hromada postrádá vnitřní subjektivitu neboli "svojskost", a proto o ní nelze hovořit jako o totožné v plném slova smyslu. Úvaha dále přechází k rovině primordiálních částic, kde platí, že dvě naprosto stejné částice nemohou být totožné, neboť jsou prostorově a časově odlišitelné. Zásadním závěrem je, že totožnost se se stejností vylučuje. Text v závěru naznačuje přesah těchto filosofických kategorií do problematiky lidské identity a její případné ztráty. Tato distinkce mezi entitami, které jsou pouze zaměnitelné (stejné), a těmi, které si zachovávají svou jedinečnou totožnost, tvoří jádro autorovy argumentace o povaze předmětného světa.
Totožnost a stejnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 3. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Totožnost a stejnost
České slovo ,stejnost‘ je víceznačné, protože připouští i výklad jako ,podobnost‘. Kromě toho oslabuje vyhraněnost, která je vlastní ,totožnosti‘, která zase nevylučuje odlišnost, různost. O hromadě nemůžeme v plném smyslu slova říci, že je „totožná“,a to ani s jinou hromadou, ani sama se sebou (neboť hromada není s to se vztáhnou vůbec k ničem, natož k ,sobě‘ – hromada nemá žádnou ,svojskost‘. Jak ovšem potom můžeme o dvou hromadách říci, že jsou „stejné“? Zvenčí zjišťováno můžeme ověřeně prohlásit, že jsou stejné, protože přepočítáme kusy něčeho (ale pozor: opět stejného! – je každá cihla např. stejná s ostatními?), nebo je právě ,pohromadě‘ (nebo i po částech) zvážíme (obojí znamená kvantifikaci!) – vždy se nám tam dostane nějaká nepřesnost, od které odhlížíme jako od nepodstatné a nedůležité. V tom smyslu třeba řekneme, že všechny cihly v hromadě jsou zhruba stejné, což je víc, než pouze podobné. A tak je tomu vlastně na všech úrovních, nepočítáme-li (zatím) s úrovní primordiální. Ať už těmi nejmenšími stavebními kamínky skutečného (tj. předmětného, byť nejen předmětného) světa jsou atomy (v původním smyslu! – tj. jako dále nedělitelné ,částice‘) nebo superstruny (?), o všech – aspoň podle našich předpokladů – platí, že dvě stejné mini-částice nemohou být na témž místě v tomtéž okamžiku. A to znamená, že dvě takto naprosto stejné (?) částice nikdy nemohou být totožné (identické) – ostatně už proto, že jsou dvě; jinak by nebyly k rozeznání ani k odlišení. Jak je vidět, totožnost (identita) naprosto vylučuje stejnost; což by ostatně mělo být inspirací pro otázku, zda je vůbec důvodné ony primordiální .částice‘ považovat ze ,stejné’, tj. jinak než časově a místně (časoprostorově) neodlišitelné. (To by nás také mělo přivést k jistým pochybnostem o tom, co vlastně považujeme za lidskou identitu a její eventuelní ztrátu; v čem vlastně spočívá taková ztráta identity, vzato obecně?)
(Praha, 190327-2.)