Tato studie kriticky reflektuje pojetí identity se sebou, jak jej v pražské přednášce formuloval Paul Ricoeur. Autor zpochybňuje tradiční esencialistické chápání substance, které předpokládá identitu jako cosi neměnného, co garantuje jednotu jsoucna od atomu až po živé organismy. Text argumentuje, že garanta identity nelze hledat v předmětné sféře celku, ale je nutné připustit existenci niterné, nepředmětné či subjektní stránky každého individuálního jsoucna. Právě schopnost vztahovat se k sobě samému tvoří základ identity. Zvláštní pozornost je věnována kritice Ricoeurova důrazu na paměť jakožto konstitutivní prvek kontinuity jáství. Autor tvrdí, že paměť není samostatnou entitou, nýbrž výkonem subjektu, který již musí být primárně identický sám se sebou. Identita tedy pamatování předchází, nikoli z něj vyplývá. Práce uzavírá nesouhlasem s tvrzením, že kontinuitu existence a permanenci sebe sama zajišťuje primárně paměť, čímž otevírá prostor pro hlubší ontologické zkoumání subjektivity.
Identita se sebou
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 3. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Identita se sebou
Paul Ricoeur ve své pražské přenášce pro FiACAT užil následujících slov: „tato identita se sebou, kterou lze sledovat od atomu až třeba k dubu, který zůstává týž od semene až k vzrostlému stromu …“. Otázka je, co to vlastně „jest“, co zůstává v pohyblivém atomu až dubu „totéž“, má-li tak být založena a garantována jejich identita? Můžeme vůbec předpokládat – ve shodě s tradičním chápáním „substance“ – identitu jako zaručenou čímsi neměnným po celou dobu trvání resp. života nějakého takového atomu nebo dubu, vlastně každé jednotlivé individuální živé bytosti? Je to starý zbytek esencialismu, který tu snad už nemůže (rozhodně by neměl) dál strašit. Garanta jednoty a identity nemůžeme přece už nadále hledat v rámci předmětné ,stránky‘ jakéhokoli ,celku‘, a to je právě ten hlavní argument, proč musíme připustit přinejmenším u každého individuálního ,celku‘, že má (musí mít) i stránku nepředmětnou, niternou, eventuelně subjektní. Každé takové ,pravé jsoucno‘ může být identické (totožné) samo se sebou jen díky tomu, že se dokáže samo k sobě vztáhnout. A aby toho bylo schopno, musí nejprve samo sebou ,být‘, takže Ricoerův předpoklad primárního významu paměti je dosti problematický. Paměť není ničím samostatným a na subjektu nezávislým, ale je vždycky ,výkonem‘ pamatování (a vybavování z paměti), a to znamená výkonem subjektu, který je (musí být) primárně identický sám se sebou. Paměť onu schopnosti vztáhnout se k sobě a být identický s tím, k čemu se vztahuje (totiž právě k ,sobě‘) předpokládá, není jejím následkem nebo výsledkem. Má-li se nějaké „jsoucno“ (pochopitelně jen ,pravé‘) vztáhnou k sobě v paměti, musí především samo sebou být; rozhodně není ,samo sebou‘ teprve díky pamatování. Musím proto nesouhlasit s Ricoeurem, že „kontinuitu existence a permanenci sebe sama zajišťuje paměť“.
(Praha, 190330-1.)