Tento text se zabývá filosofickou analýzou vnímání a povahou jsoucen, přičemž rozlišuje mezi bezprostřední zkušeností „něčeho“ a dodatečnou konstrukcí jednotlivých „věcí“. Autor argumentuje, že vnímání není pouze pasivním procesem, ale aktivním výkonem subjektu, který vyžaduje srovnání s širší zkušeností. Ačkoliv fyziologie interpretuje tyto procesy jako automatismy, text zdůrazňuje nezbytnost předpokládat určitou formu subjektnosti všude tam, kde se vyskytuje reaktibilita – tedy schopnost reagovat na podněty. Tato vlastnost je vlastní všem „pravým jsoucnům“, nejen vyšším živočichům. Kritika fyziologického přístupu spočívá v jeho přílišné zatíženosti předmětností, která přehlíží jedinečnou aktivitu subjektu. Vztah mezi subjekty předchází jejich interpretaci jakožto věcí, což naznačuje, že interakce a reaktivita jsou primárními rovinami existence, zatímco předmětné vnímání světa jako souboru věcí je až sekundárním výsledkem myšlenkového zpracování. Celkově úvaha směřuje k redefinici subjektu skrze jeho aktivní vztahování se k okolí.