Tento text se zabývá filosofickou analýzou vnímání a povahou jsoucen, přičemž rozlišuje mezi bezprostřední zkušeností „něčeho“ a dodatečnou konstrukcí jednotlivých „věcí“. Autor argumentuje, že vnímání není pouze pasivním procesem, ale aktivním výkonem subjektu, který vyžaduje srovnání s širší zkušeností. Ačkoliv fyziologie interpretuje tyto procesy jako automatismy, text zdůrazňuje nezbytnost předpokládat určitou formu subjektnosti všude tam, kde se vyskytuje reaktibilita – tedy schopnost reagovat na podněty. Tato vlastnost je vlastní všem „pravým jsoucnům“, nejen vyšším živočichům. Kritika fyziologického přístupu spočívá v jeho přílišné zatíženosti předmětností, která přehlíží jedinečnou aktivitu subjektu. Vztah mezi subjekty předchází jejich interpretaci jakožto věcí, což naznačuje, že interakce a reaktivita jsou primárními rovinami existence, zatímco předmětné vnímání světa jako souboru věcí je až sekundárním výsledkem myšlenkového zpracování. Celkově úvaha směřuje k redefinici subjektu skrze jeho aktivní vztahování se k okolí.
Věci a něco (,něca‘)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 5. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Věci a něco (,něca‘)
Když se rozhlížíme kolem sebe, vidíme nejdříve jednotlivé věci (vidíme ovšem jen „něco“, do tvaru jednotlivé věci to musíme nejdříve složitě upravit na základě srovnání s rozlehlejší zkušeností). Už to je ovšem náš vněmový a myšlenkový výkon: víme přece, že samo vidění je výkonem našeho zraku jakožto smyslového orgánu vidění (a stejné to je i s ostatními smysly). Otázkou ovšem zůstává, nakolik můžeme (smíme) hovořit o „našem“ výkonu. Z fyziologického hlediska jde i na nižších úrovních o jakési automatismy, jejichž obdoby najdeme nejen u vyšších živočichů, a vlastně ještě na daleko nižších úrovních, přinejmenším u všech organismů, ale pokud smíme odhadem usuzovat, u všech „pravých jsoucen“ vůbec, u kterých najdeme jistý stupeň či modus reaktibility. Fyziologie je nicméně zatížena předmětností svého přístupu i svých závěrů; určitý typ „já“ (tj. subjektnosti a subjektu v jeho jedinečnosti) musíme předpokládat všude, kde lze nějakou formu reaktibility najít (shledat). Proto ona formulace „naše vidění“ musí být chápána jako vidění určitého jedinečného subjektu, schopného výkonu reagování a tedy aktivity. Každý subjekt je ve své aktivitě nějak vztažen k jiným subjektům (a jejich skupinám či hromadám), ale „předmětností“ ještě není (nemusí být) zatížen, přinejmenším nikoli převládající předmětností. Druhé subjekty (ale také skupiny subjektů) jsou pak (mohou být) podnětem jeho reagování, a to ještě předtím, než byly interpretovány jako jednotlivé ,věci‘.
(Praha, 190504-1.)