Tento text kriticky zkoumá povahu času a zpochybňuje běžnou zkušenostní představu o existenci univerzálního, objektivního času, který plyne nezávisle na dějích. Autor argumentuje, že tato intuitivní představa je mylná, zejména s ohledem na tzv. „primordiální události“, které se nemohou odehrávat uvnitř předem daného časového rámce. Namísto toho text navrhuje ontologický obrat: čas není jednotným pozadím, nýbrž odvozeným fenoménem, který vzniká jako úhrnný výsledek vzájemného prostupování individuálních „časových polí“. Každá událost si nese svůj vlastní čas jako inherentní součást svého bytí. Obecný čas je tedy výsledkem plurality těchto dílčích časů a jejich interakce. Studie tak odmítá princip participace událostí na vnějším čase a zdůrazňuje, že časovost je generována samotným procesem dění. Tato dekonstrukce běžného chápání času otevírá prostor pro hlubší pochopení vztahu mezi událostí a její vnitřní strukturou, kde je čas chápán jako dynamické pole produkované samotnou existencí děje.