Tato úvaha se kriticky zamýšlí nad metaforou „čerpání“ času a zkoumá ontologickou povahu času ve vztahu k událostem. Autor zpochybňuje představu času jako samostatného jsoucna či vnějšího zdroje, který by existoval nezávisle na dění. Čas není chápán jako prostor, do něhož jsou události zasazeny, ale jako vnitřní složka samotného bytí události. Každá událost má svou vlastní, neodvozenou časovost, která není participací na nějakém předem daném časovém rámci. Text dále rozvíjí myšlenku, že „obecný“ čas vzniká až následným zapojováním těchto individuálních časovostí do vzájemných souvislostí a reakcí s jinými událostmi. Tento proces propojení probíhá ex post a vytváří širší časové struktury. Práce tak odmítá objektivistické pojetí času a zdůrazňuje jeho událostní charakter, kde časovost vyvěrá z dynamiky samotného dění, nikoli z vnějšího systému. Tímto přístupem text přispívá k hlubšímu pochopení fenomenologie a ontologie času jako bytostně spjatého s procesem vzniku a zanikání událostí.