Tato teologická reflexe z června 1945 se zabývá podstatou Boží milosti a spasení ve vztahu k Izraeli na základě listu Římanům. Autor zkoumá napětí mezi univerzálností Božího smilování a selektivností spasení. Hlavním tématem je rozlišení mezi fyzickým a duchovním Izraelem. Ačkoliv biblický text uvádí, že „všecken Izrael spasen bude“, autor argumentuje, že ne každý tělesný potomek je skutečným Izraelitou v duchovním smyslu. Skutečnými syny Božími jsou pouze „synové zaslíbení“, kteří jsou započteni za símě, podobně jako Izák a Jákob. Text zdůrazňuje, že spasení není automatickým právem plynoucím z původu, ale je vázáno na Boží vyvolení a víru. V závěru je připomenuto proroctví, že i přes početnost synů Izraelských bude spasen pouze jejich ostatek. Tato stručná, ale hutná analýza představuje hluboký vhled do interpretace Pavlových epištol a řeší otázku kontinuity a transformace Božího lidu v rámci křesťanské teologie.