Tato teologická reflexe analyzuje biblickou zprávu o stvoření se zaměřením na pasáž z knihy Genesis, v níž Bůh hodnotí své dílo jako „velmi dobré“. Autor zkoumá filosofické a etické důsledky tohoto tvrzení a klade si zásadní otázku po původu mravních norem. Pokud by byla Boží vůle sama o sobě jedinou a absolutní normou, bylo by hodnocení stvoření jako dobrého redundantní, neboť vše chtěné všemohoucím Bohem by bylo dobré z definice. Skutečnost, že je tento aspekt v Písmu zdůrazněn, však vede autora k závěru o existenci objektivního mravního řádu, který není bezprostředně „stvořen“ Bohem, ale tvoří nezávislý rámec hodnot. Text se tak dotýká hlubokého problému vztahu mezi metafyzikou a etikou, přičemž naznačuje, že mravní zákon má svou vlastní autonomní platnost. Tato stručná úvaha představuje kritický pohled na voluntaristické pojetí morálky v rámci křesťanského myšlení a otevírá prostor pro diskusi o vztahu božství a objektivní pravdy.