Text analyzuje koncept individualizace jakožto centrovanosti organizačních struktur, které se od jiných struktur liší odstupňovanou důležitostí svých prvků. Autor identifikuje centrální a periferní okruhy v různých systémech, od atomů a molekul přes buňky až po vyšší organismy a jejich nervovou soustavu. Klíčovým zjištěním je, že centrální části nemusí být nejpevnější, ale jsou určující pro identitu celku. Individualita je chápána jako výsledek nadřazeného postavení centra, které se u vyšších organizačních typů stává specifičtějším a užším, zatímco jeho obslužný aparát se rozšiřuje. Tato asymetrie mezi jádrem a periférií je základem pro definici komplexity a hierarchie v přírodních systémech. Autor zdůrazňuje, že stabilita periferních částí často kontrastuje s labilitou centra, které však přesto zůstává organizačním pilířem. Práce tak nabízí ontologický pohled na strukturu bytí skrze optiku centrality a funkční závislosti jednotlivých složek.