Tento text analyzuje hluboký vztah mezi křesťanskou vírou a moderní vědou. Autor zastává názor, že teolog není kompetentní udílet vědcům metodické pokyny, protože postrádá bezprostřední znalost podmínek vědecké práce. Úkol definovat význam křesťanské zvěsti pro vědu tedy spočívá výhradně na vědci samotném. Církevní společenství by neměla vědce zatěžovat úkoly, které nesouvisí s jejich profesním posláním, ale měla by naopak od vědců očekávat přínos pro život sboru. Zásadním požadavkem je odstranění životní dvoukolejnosti, kdy jsou víra a věda vnímány jako oddělené světy. Text volá po integritě "věřící vědy" a "vědecké víry", které se musí vzájemně doplňovat a prolínat. Pokud by věda a víra neexistovaly v těsném spojení, hrozilo by oběma stranám zakrnění a ztráta hloubky. Toto propojení je nezbytné pro autentický život moderního věřícího člověka v dnešním světě.
[Křesťanská víra a moderní věda]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 9. 1960
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1960]
[Křesťanská víra a moderní věda]1
24. IX. 60
Theolog nemůže dávat direktivy pro vědeckou práci. Vždyť jak by se vědec mohl nadít platných praktických rad od někoho, kdo zná konkrétní podmínky, v nichž vědec pracuje, resp. na něž se rada vztahuje, na něž míří, daleko méně než on sám? Otázku významu a důsledku křesťanské zvěsti pro moderní vědu může řešit jenom vědec sám. Ovšemže nikoli nekontrolovaně; ale nikdo z kontrolujících to nemůže učinit za něho. Proto je třeba pamatovat, že naše sbory nejsou povolány, resp. že není jejich úkolem přidávat vědcům něco k jejich vědecké práci, nýbrž naopak že mají chtít od vědeckých pracovníků něco navíc pro sebe, že od nich mají něco očekávat. Jestliže přivedeme a přitáhneme vědeckého pracovníka do sboru a do živého obecenství, nesmíme mu dávat úkoly, které nesouvisí s jeho životním povoláním. Naopak musíme dělat všechno, abychom ho uchránili nebo vyvedli z případné dvoukolejnosti životní (jednak věda – jednak víra). Věřící věda a vědecká víra – to je a musí být jedno. Víra a věda v sebe přecházejí, navazují na sebe, jedna bez druhé nesmějí být, nemají-li obě zakrnět.
1 L. Pokorný, Rozum a víra v dějinách křesťanství, in: Theologická příloha Křesťanské revue, 1959, č. 5 (příloha k č. 10), str. 129–132. – Pozn. red.