Tento filosofický text z roku 1960 se věnuje hluboké reflexi omezení lidského myšlení a povaze správné myšlenky. Autor předkládá tezi, že ani myšlenka, která je vnitřně konzistentní a správná, nemá objektivně zaručenou absolutní setrvalost. Hlavní omezení myšlenky tkví v tom, že stabilita a trvání nejsou vlastnostmi objektivního světa jako takového. Rozhodujícím faktorem je zde subjektní aktivita a reaktivita, které do procesu poznávání a uchovávání myšlenek vstupují jako dynamické prvky. Tímto způsobem autor zpochybňuje tradiční pojetí statické, věčné pravdy existující nezávisle na lidském vědomí. Hejdánek zdůrazňuje, že intelektuální koncepty jsou neustále formovány aktivním přístupem subjektu a jeho schopností reagovat na okolní realitu. Omezení myšlenky tedy nevyplývá z její případné logické chyby, ale z její bytostné závislosti na jednajícím a myslícím jedinci. Text otevírá klíčové otázky o vztahu mezi objektivitou, subjektivitou a časovostí, přičemž poukazuje na to, že bez aktivního subjektu by myšlenka ztratila svou relevanci i schopnost setrvat v proměnlivém světě.