Text zkoumá vztah mezi logickou souvislostí a fenomenem setrvačnosti v rámci širšího pojetí kauzality. Autor rozděluje kauzální souvislosti do dvou základních kategorií podle jejich povahy v čase a prostoru. První kategorie se týká kontinuity a trvání téže setrvačnosti v rámci po sobě jdoucích časových úseků, kde se plně uplatňuje racionalita logických vazeb. Druhá kategorie zahrnuje interakci různě centrovaných procesů, kterou vnímáme jako vztah akce a reakce, u něhož však tato logická racionalita neplatí. Klíčovým poznatkem je, že logická racionalita není pouhým pasivním odrazem vnější setrvačnosti, ale představuje aktivní proces interpolace a vzájemné kombinace. Tato strukturální komplikovanost logiky může svou komplexitou výrazně převyšovat původní jednoduchost setrvačného stavu. Úvaha tak nabízí vhled do ontologického zakotvení logických struktur a jejich vztahu k dynamice procesů, přičemž zdůrazňuje, že logika funguje jako autonomní systém schopný vytvářet složité vnitřní vazby přesahující bezprostřední materiální danost sledovaných příčinných řetězců v čase.