Text se zabývá filosofickou analýzou pojmů vznik, zánik a změna. Autor kritizuje běžné chápání vzniku jako náhlého objevení se věci, které považuje za nepřesnou a zavádějící abstrakci. Argumentuje, že vznik i zánik jsou ve skutečnosti procesy, nikoliv ostré, diskontinuální zlomy. Formální pokusy o zachycení změny prostřednictvím porovnávání množin statických prvků v čase jsou v textu označeny za nedostatečné, neboť redukují změnu na pouhé objevení či zmizení prvků bez vnitřní kontinuity. Tato metoda fakticky eliminuje samotný fenomén změny, protože se jej pokouší konstruovat z nehybných, neměnných složek. Autor odmítá redukci změny na kombinace neměnností, což považuje za konstrukci odtrženou od běžné lidské zkušenosti. Závěrem text nastoluje otázku po povaze kontinuity, která by nebyla založena na neměnnosti, a hledá hlubší porozumění dynamickému charakteru reality.
[Vznik, zánik a změna]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 9. 1958
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1958]
[Vznik, zánik a změna]
Je zřejmé, že musíme především upřesnit pojmy „vznik“ a „zánik“. Vznikem můžeme jednak rozumět náhlou přítomnost, náhlé objevení nějaké věci, jevu; to tenkrát, když chceme podtrhnout novost, neodvoditelnost této věci. Ale takové chápání je vždy nepřesné. Takový vznik je vždy abstrakcí, a nadto při exaktním vyšetřování prokazatelně nepřesnou, schematickou, v jádře chybnou a nepřípustnou abstrakcí. Také vznik je proces, a nikoli čistý, náhlý a ostrý zlom. Věc lze ukázat nejzřetelněji formální cestou. Jestliže chápeme danou situaci jako množinu a, b, c, …, n, pak v následující situaci a1, b1, c1, …, n1 lze jako vznik označit, objeví-li se nějaké k1, k němuž nenajdeme žádné k v předchozí situaci. Naproti tomu zánik je tam, kde k žádnému j nenajdeme odpovídající j1 v situaci následné. Co to však znamená? Pro všechny členy množiny první, k nimž lze najít příslušné členy s indexem 1 z množiny druhé, platí, že trvají beze změny. Naproti tomu ve zbývajících případech se změna redukuje na objevení, resp. zmizení nějakého členu bez jakékoli přípravy, bez jakékoli kontinuity. V podstatě věci pak tkví, že každá změna je analyzovatelná tímto způsobem, a tedy převoditelná na objevení, resp. zaniknutí některých prvků dané sestavy. Jistě je zřejmé, že tato metoda fakticky eliminuje jakoukoli změnu; jinak řečeno: je-li změna něco jiného než vznik a zánik v tomto diskontinuitním smyslu, pak není tato metoda schopna změnu vůbec postihnout. To je důsledkem toho, že tato metoda je vlastně pokusem o konstrukci změny z nehybných členů, tedy z nehybnosti, neměnnosti.
Jak tedy rozumět lépe změně? Je změna absolutní kontinuita? Existovaly pokusy, jimiž měl být popřen vznik a zánik. Většinou však znamenaly krok zpět, protože chtěly změnu redukovat na kombinace neměnností. Hlavně však odporovaly zkušenosti, prohlašujíce ji za pouhé zdání. Byly to pouhé konstrukce, odtržené od běžných zkušeností, od denního, praktického života. Kontinuita garantovaná neměnností není a nemůže být řešením. Jaká jiná kontinuita však může existovat a v čem spočívá?
21. IX. 58
### 580921