Tento text z ledna 1964 pojednává o vědě jako o prvním skutečně univerzálním komunikačním systému, který má potenciál sjednotit lidstvo bez ohledu na individuální východiska či názorové pozice. Autor přirovnává proces osvojování vědeckého základu k ranému dětství, kdy se jedinec učí základnímu jazyku pro označování reality. Ačkoliv složité myšlenkové konstrukce a výrazové formy přicházejí až v pozdějších fázích vývoje, základní vědecká komunikace slouží jako nezbytný předpoklad pro sdílení poznatků. Text zdůrazňuje, že kreativní nápady, které nevyužívají tuto obecně přijatou komunikační soustavu, zůstávají často nevyužity, jsou nesprávně interpretovány nebo jsou pro ostatní zcela nesdělitelné. Věda je zde tedy chápána nejen jako soubor znalostí, ale především jako funkční nástroj globálního dorozumění a integrace lidského myšlení, který zabraňuje izolaci individuálních nápadů a umožňuje jejich efektivní šíření napříč společností.