Text zkoumá distinkci mezi filosofií a uměním v kontextu jejich vztahu k lidské existenci. Autor uvádí, že obě disciplíny vymaňují člověka z daností a přenášejí ho do sféry tvůrčí svobody. Zásadní rozdíl však spočívá v jejich přirozenosti: zatímco umění je svou podstatou s člověkem nerozlučně spjato a vyrůstá přímo z lidských záležitostí, filosofie si musí lidský rozměr a humanismus vědomě stanovit jako svůj program. Filosofie se tedy musí do lidského světa aktivně zapojit skrze své záměry a vědomou angažovanost. Druhá část úvahy se věnuje specifickému působení básně, která nefunguje pouze jako pasivní rezonance naší zkušenosti, ale aktivně ji od základů přetváří a přeformovává. Velké umělecké dílo je vnímáno jako událost a jedinečná příležitost, která otevírá prostor pro možnou budoucnost člověka. Báseň tak nepředstavuje jen estetický objekt, ale stává se integrální součástí budoucího života jednotlivce, k němuž se může skrze tento prožitek vědomě přihlásit.