[Wolfhart Pannenberg a kritika jeho koncepce]

7. 6. 63

Chybně rozumí Pannenberg oné „Weltoffenheit“ jako přesahování – a zapomíná na rozpornost. Tomuto přesahování rozumí ve smyslu vymanění z omezenosti „Umweltu“ a přiblížení k celku světa, tj. v posledu k sjednocení, jednotě s ním. Jednotu lidské existence vidí v jednotě „já“ se skutečností. To je ovšem naprosto mylné. (str. 58 – Was ist der Mensch?)¹

Kritiky na adresu Pannenbergovu s ním byly příliš snadno hotovy, protože využily jeho skutečných chyb k odmítnutí celé jeho myšlenkové orientace, která je správná. Proto nemají v podstatě proti Pannenbergovi pravdu.

Otázka vztahu mezi pravdou a jednotou světa nemůže být řešena tak, jak to činí Pannenberg. Svět vůbec není původně jednotný, nýbrž skrze pravdu (její „působení“ ve světě) se k jednotě propracovává. A jednotu nemůžeme chápat jako stereotypnost a zákonitost dějů, nýbrž je třeba ji hledat tam, kde nejde o opakování, ale o nové. Cesta nového – to je cesta uskutečňování pravdy, a tím i světové jednoty. Svět musí být sjednocen skrze pravdu – pravda není odrazem původní světové jednoty. Jinak bychom totiž museli buď nové vůbec popřít (to vlastně dělá Pannenberg svým výkladem věčnosti a jejího vztahu k času), anebo bychom spadli opět do antiky a prohlásili bychom nové za okrajovou, epifenomenální, pomíjivou skutečnost.

### 630607