Text reflektuje vztah mezi pravdou a realitou z ontologického hlediska. Autor odmítá vnímání reality jako statické, jednoznačné danosti a tvrdí, že realita je sama o sobě víceznačná a postrádá definitivní podobu. Určitost a pevné rysy získává skutečnost teprve skrze pravdu, která ji aktivně proměňuje. Pravda není chápána jako kopie skutečnosti, nýbrž jako dynamický princip. Autor polemizuje s tradičními koncepcemi hledajícími zdroj určitosti v neproměnnosti a věčnosti. Namísto toho prosazuje pojetí pravdy, která je v pohybu a podněcuje realitu k aktivitě. Určitost světa nevyplývá ze setrvačnosti, ale z činorodého rozmachu a akce. Pravda funguje jako dynamický zdroj realizace nepředmětnosti v rámci předmětné reality, čímž umožňuje přechod k novému určení světa. Tento proces proměny skrze pravdu je klíčem k pochopení dynamické geneze skutečnosti, v níž pouhé opakování představuje úpadek, zatímco pravda je zdrojem tvořivého vykročení vpřed.
[Pravda jako zdroj aktivity a jednoznačnosti ve světě]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 12. 1962
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1962]
[Pravda jako zdroj aktivity a jednoznačnosti ve světě]
11. 12. 62 (Vinohr[adská] nemocnice)1
Tam, kde ontologické zkoumání je otevřeno i radikální reflexi, může se vystříhat „optického klamu“, že danost je danost. Není-li identita, resp. ostrá ohraničenost, tvarová, obrysová pevnost hypostazována identifikací, není-li realita stylizována už v ontologickém přístupu, musí se docela zřejmě ukázat, že sama v sobě a pro sebe je realita vždy více- až mnohoznačná. (Později si ukážeme, jak to souvisí s pojetím geneze budoucnosti a determinujícího působení minulosti – prostřednictvím subjektního charakteru atp.) Proto není pravda, tj. pravá tvář reality, její tváří jedinou, neboť jsou (a zvláště jsou možné) i jiné tváře. Pravda není reduplikací skutečnosti ani se skutečností není identická. Realita má více tváří, což na druhé straně znamená, že nemá žádnou určitou, jedinou, hotovou, definitivní, jednoznačnou tvář. Je to tedy pravda, která dodává realitě určitosti a pevnějších rysů. Realita není tedy sama v sobě určitá, definitivní, ale zdroj její určitosti je v pravdě. Pravda tedy proměňuje skutečnost tím, že jí dodává pevnějších a určitějších rysů. Zbývá zjistit, zda tato proměna míří k hierarchické výstavbě, která má charakter věčnosti a neproměnnosti (Aristotelés), zda určitost, která má svůj zdroj v pravdě, je sama neproměnná a věčná (Platón, Whitehead) – anebo zda spíše sama pravda se mění, je na pochodu a na pochod pak strhuje i realitu. Jsme nakloněni se přiznat k druhé alternativě. Neurčitost dané skutečnosti spočívá (splývá, kryje se) v její nehybnosti, nespádovosti či pouhé setrvačnosti; určitost je tam, kde je akce, činorodost, rozmach, vykročení kupředu. Opakování není nikdy identickým opakováním, nýbrž redukcí, opotřebováváním, zkrácením, zesměšněním, komickou parodií, úpadkem, rozpadem (a to tím mohutněji, čím vyšší je úroveň onoho opakování). Je tedy pravda zdrojem určitosti tím, že je zdrojem aktivity, zdrojem akcí. Je dynamickým zdrojem realizace nepředmětnosti uprostřed předmětné reality, je zdrojem přechodu nepředmětné skutečnosti v předmětnou, tj. právě zdrojem akce. (1400)
### 621211
1 J. Zeman, Poznání a informace. Gnoseologické problémy kybernetiky, Praha 1962. – Pozn. red.