Tato filosofická práce ze srpna 1967 se věnuje hluboké analýze vztahu mezi lidskou existencí a horizontem budoucnosti. Autor se v úvodu ptá po samotné podstatě člověka a po tom, co pro něj představuje skutečné dobro. Klíčovým východiskem je teze, že člověk není uzavřenou entitou, ale spíše projektem – tím, čím se má teprve stát. Pokud je lidské bytí definováno touto potencionalitou, pak musí být i morální hodnoty a pojetí dobra odvozovány z této budoucí perspektivy. Text podrobně zkoumá vnitřní i vnější překážky, které brání člověku v autentické orientaci na to, co přichází, a definuje podstatu této orientace jako základní životní postoj. Budoucnost je zde nahlížena jako svrchovaná autorita a zdroj etických norem, přičemž je kladen důraz na rozlišení mezi pravou a falešnou vizí budoucího. Závěrečná část se zaměřuje na moderní humanismus, který autor chápe jako hnutí neoddělitelně spjaté s teleologickým směřováním lidstva a jeho neustálým sebetvářením v čase.