Úvaha z roku 1967 se zabývá vztahem mezi lidskou činností, cílevědomostí a vědomím. Autor rozlišuje mezi pouhou aktivitou a vědomým směřováním k cíli, které je specificky lidské. Člověk není pouze vlečen k cílům, ale usiluje o to, aby své jednání kontroloval a plně mu rozuměl. Skutečná cílevědomost vyžaduje svobodnou volbu a integraci mezi tím, co člověk dělá, a tím, jak si svou činnost uvědomuje. Klíčovým prvkem je reflexivita vědomí: schopnost vědět, že vím, a kontrolovat samotný proces vědomí. Tato vnitřní kontrola a snaha o sebeuvědomění tvoří základ filosofie. Filosofie je v tomto pojetí dějinami úsilí o vědomou kontrolu vlastního vědomí. Nejedná se o pouhé teoretické poznání světa, ale o nástroj k rozvrhování lidské existence a rozhodování o ní. Filosofie se tak nezbytně stává programem jednání, nikoli jen pasivním popisem skutečnosti. Autor zdůrazňuje, že integrace vědomí a činnosti je nezbytným předpokladem pro autentický lidský život.
[Člověk, jeho cíle, vědomí a filosofie]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 8. 1967
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1967]
[Člověk, jeho cíle, vědomí a filosofie]
20. VIII. 67
Člověk není jedinou bytostí na světě, která je aktivní, která směřuje k cíli, tj. k uskutečnění, dosažení, uchopení něčeho, po čem se vztahuje; je však jedinou bytostí, která vždycky zároveň usiluje o to, aby prohlédala své směřování, aby rozuměla své činnosti, aby směřovala k svým cílům vědomě. Cílevědomost je vědomé směřování k cíli (k cílům), nikoli tedy pouhá vědomost o cílech či uvědomění cílů. Člověk nechce pouze vědět, k jakým cílům je tažen, jaké „konce“ jej přitahují. Cíl, který si člověk pouze uvědomuje, není ještě jeho vlastním cílem, dokonce ani tehdy, jestliže k němu i prakticky spěje (např. z donucení, ale také všude tam, kde tento cíl svobodně nezvolil). Člověk chce vědět, co dělá, když je činný. Neví tedy pouze o cíli, k němuž míří, ale svým vědomím kontroluje své směřování k tomuto cíli. Člověk nejen ví, ale také ví, že ví. Nebo alespoň může vědět, že ví. Jsou ovšem okolnosti, v nichž člověk něco ví, ale neví, že to ví. Nebo ještě lépe a přesněji: mezi tím, co člověk ví, a mezi tím, jak ví, že to ví, může být značná diskrepance. Člověk je bytost, která je schopna tuto diskrepanci odkrýt a usilovat o integraci, o jednotu nejen mezi tím, co je a co si o sobě myslí (co o sobě ví), nýbrž také mezi tím, co o sobě ví, a tím, jak si toto své vědění, tuto vědomost uvědomuje.
Člověk je bytost, která je schopna si uvědomovat, co dělá; toto její vědomí vlastní činnosti není pouhým druhotným doprovodem této činnosti, ale je schopno do této činnosti (do jejího průběhu) intervenovat a z větší nebo menší míry její postup ovládat a řídit. Pronikavost sebeuvědomění činného člověka dosahuje lidské hranice ve chvíli, kdy si člověk uvědomuje, co si uvědomuje, např. jak si uvědomuje to, co dělá. Člověk chce vědět, co dělá, když něco dělá; ale to dost dobře nemůže, když neví, co dělá, když si to uvědomuje. Vědomí kontroluje činnost; ale aby to byla účinná kontrola, musí být vědomí samo pod vědomou kontrolou. Jinými slovy: vědomí musí kontrolovat a řídit samo sebe. Dějiny lidského úsilí o vědomou kontrolu vlastního vědomí jsou dějinami filosofie. Ve filosofii si člověk uvědomuje (resp. dochází vědění o tom), co je on sám, co chce pořídit na tomto světě a jak tohoto cíle (těchto cílů) dosahuje. A protože člověk si nechce svou existenci pouze uvědomovat, tj. brát na vědomí, ale chce ji rozvrhovat, chce o ní rozhodovat (nebo alespoň spolurozhodovat), nezůstává a nemůže zůstávat jeho filosofie u pouhého chápání věcí, jak jsou, ale stává se nutně programem.
### 670820