Text se zabývá Husserlovým pojetím epoché ve vztahu k vědě a životnímu světu. Autor rozebírá vzájemnou podmíněnost těchto sfér: zatímco zkoumání životního světa vyžaduje epoché věd, vědecká objektivita je založena na epoché vůči zájmům životního světa. Přestože věda usiluje o čistotu svých struktur, v praxi nevyhnutelně navazuje na předvědecké základy. Vědecká praxe proniká do životního světa a transformuje jej, zatímco věda se snaží zabránit zpětnému pronikání mimovědeckých prvků. Text zdůrazňuje, že naprosté oddělení není možné, neboť vědecké struktury jsou v základu pročištěnými elementy předvědeckého počínání. Vyvstává otázka, zda vědeckou objektivitu nelze založit na různých typech pročištěné předvědecké praxe. Epoché samotná je nahlížena jako specifická forma pročištěné praxe, která sice suspenduje určité struktury, ale tím automaticky nezaručuje bezprostřednější kontakt s realitou či lidským světem.
[Epoché, věda a lidský svět]
25. 8. 67
Husserl zcela přesvědčivě ukazuje, že podmínkou našeho pokusu učinit lidský svět (Lebenswelt) předmětem vědy je „epoché“, pokud jde o vědy samotné, které ovšem k tomuto světu samozřejmě náleží. Naproti tomu ovšem třeba pamatovat, že sám přístup těchto věd k světu a k člověku má také svůj předpoklad v epoché, pokud jde o všechny zájmy atd. onoho lidského světa (Lebenswelt). Struktury vědeckého chování, vědecké praxe ovšem pronikají do struktur lidského světa; v lidském světě se objevují nové struktury, které sice nejsou bezprostředně přeneseny z vědecké praxe, ale jsou vyvolány novými skutečnostmi, které jsou výsledkem a plodem této vědecké praxe. Naproti tomu věda usiluje o zachování čistoty svých struktur, tj. o kontrolu nad tím, aby struktury lidského světa nepronikaly do jejího počínání. V tom spočívá tzv. objektivita vědy. Ovšem vždy znovu k takovému pronikání i proti vůli a úmyslům vědeckého postupu (záměrům) dochází; ještě lépe řečeno: nejde jenom o pronikání ex post, nýbrž o skutečnost, že věda vždycky ve své praxi nějak navazuje, nasedá na praxi předvědeckou a mimovědeckou. V tom smyslu pak její úsilí o čistou objektivitu nemůže být zaměřeno jen k tomu, aby zabránilo pronikání cizích elementů zvenčí, nýbrž musí pronikat k nejvlastnějším základům a kořenům vědecké praxe a stále intenzivněji a více do hloubky je pročišťovat. Ovšem i nejpročištěnější struktury představují původně elementy předvědeckého počínání, v němž ovšem byly smíšeny s jinými bez zajištěné integrity a kongruence. Vzniká otázka, zda pročištěním nelze dojít k různým základům vědecké objektivity, resp. zda vědeckou objektivitu nelze založit na pročištěných strukturách různých typů předvědecké praxe. Epoché sama tedy se zdá nepochybně založena na určitém typu předvědecké (a mimovědecké) praxe a je tedy sama jistou pročištěnou praxí. Tam, kde epoché znamená metodické suspendování struktur vědecké praxe, naprosto nedochází k navázání bezprostřednějšího kontaktu se strukturami lidského světa, právě tak jako vědecká praxe neznamená nikterak užší kontakt s objektivní skutečností, i když pracuje s epoché vůči strukturám lidského světa.
### 670825