Text se zamýšlí nad povahou tradice prostřednictvím metafory „vegetativního“ modelu. Tento model předpokládá, že podstata tradice spočívá v trvalém sepětí s jejím počátkem, podobně jako je rostlina pevně zakořeněna v místě svého vzniku. Tradice je zde chápána jako proces, který uchovává rozhodující prvky přítomné od samého zrodu, čímž se vytváří představa o neustálé přítomnosti původu. Autor staví tento statický obraz do kontrastu s mobilitou zvířat, která jsou schopna se od místa svého původu odpoutat a získat tak větší svobodu pohybu nezávisle na svém zrodu. Klíčovou filosofickou otázkou, kterou text nastiňuje, je, zda je západní filosofie nezbytně a trvale svázána se svými antickými řeckými kořeny, nebo zda disponuje schopností se od těchto historických počátků emancipovat. Tento abstrakt zkoumá napětí mezi ontologickým zakořeněním tradice a možností intelektuálního vývoje, který by přesahoval hranice původního kulturního prostoru, čímž zpochybňuje rigidní pojetí historické kontinuity v rámci dějin filosofie a naznačuje potřebu nového pojetí myšlenkového pohybu.
[„Vegetativní“ model tradice]
3. 9. 67
Představa tradice, která k její podstatě počítá zachovávání čehosi rozhodujícího a přítomného od počátku, je poplatná jakémusi „vegetativnímu“ principu či modelu. Také rostlina vyrůstá z jednoho místa, je v něm zakořeněna a nikdy je neopouští. Zvíře se však už odpoutává a není na místo svého zrodu tolik vázáno. Může se filosofie odpoutat od svých počátků ve starém Řecku?
### 670903