Tento text představuje podklady k přednášce o významu filosofie Emanuela Rádla, konkrétně jeho pojetí pravdy, pro tehdejší i budoucí českou filosofii. Autor se nesnaží o pouhou historickou analýzu, ale o zhodnocení Rádlova odkazu v kontextu světového myšlení a domácí kontinuity navazující na Havlíčka a Masaryka. Hlavním tématem je Rádlovo radikální přehodnocení pravdy, kterou autor nechápe jako statickou shodu se skutečností, ale jako výzvu přicházející z budoucnosti a jako to, co „má být“. Tato pravda vyžaduje „metanoiu“ – zásadní obrat k činu a etické praxi. Autor zdůrazňuje, že Rádlovo myšlení poskytuje pevný metafyzický základ, který je však nutno precizovat moderním pojmovým aparátem. Pravda je zde interpretována jako „pravá skutečnost“, která není pasivním předmětem poznání, ale aktivním zdrojem dějin a synergie lidského jednání. Rádlova myšlenková škola tak slouží jako vynikající průprava pro konfrontaci s nejvýznamnějšími světovými mysliteli 20. století.
Význam Rádlova pojetí pravdy
Jircháře, E<kumenický> s<eminář>
25. 10. 67
Mým cílem nebude dnes nějaká systematická analýza Rádlova promýšlení otázky pravdy, dokumentovaná mnoha citacemi a snažící se přesně postihnout všechny detaily jeho myšlenkového pokusu v tomto směru. Taková analýza byla provedena již několikrát, dokonce již před poslední válkou (J. B. Kozákem, a zvláště Janem Patočkou); sám jsem se věcí také již několikrát zabýval a něco z toho bylo i otištěno nebo alespoň v různých podobách předneseno. Chtěl bych dnes spíše vydat počet, resp. ozřejmit důvody, proč se domnívám, že tu nejde jen snad o to, že mi je Rádl filosofem milým a blízkým, ale že jeho myšlení má eminentní význam pro dnešní českou filosofii, a zejména pro její budoucnost. Jde mi na prvním místě tedy o význam Rádlova myšlení, zejména jeho promýšlení otázek pravdy.1
Význam Rádlovy filosofie pro dnešní filosofické myšlení u nás.
Světový stav – musíme se stát duchovními a myšlenkovými současníky nejpronikavějších světových myslitelů.
Filosofii nelze jako celek vzít a prostě přenést, „přeložit“ a vydat třeba kompletně nějakého myslitele – a myslet, že vše (podstatné) je hotovo.
To, k čemu dospěli jinde jiní, musíme provést tak, abychom neztratili domácí kontext a kontinuitu.
Rádl je mimořádná postava právě v tomto ohledu; jeho filosofie je reflexí určité významné duchovní a politicky praktické linie naší národní historie (již od reformace, ale zejména Havlíček – Masaryk –).
Rádlova filosofie má po mém soudu neobyčejně pevný a nosný myslitelský, „metafyzický“ charakter, ale nebyla provedena do konce, a zvláště nebyla dovedena na tu precizní pojmovou atd. úroveň, bez níž je dnešní seriózní filosofie nemyslitelná.
V Rádlovi je tedy nač navázat a je co precizovat – na úrovni myšlenkového, pojmového aparátu, dnes nezbytného a samozřejmého, ale jím a přes něho je možno navazovat na dlouhou a podstatnou domácí linii.
Na tomto základě je potom možná konfrontace s největšími mysliteli století; ze zkušenosti mohu říci, že Rádlova myšlenková škola je vynikající průpravou k takovým konfrontacím.
Součkova zmínka o Kupkovi (pokus o srovnání Rádla s Jaspersem); přihlédněme k některým formulacím (2 okruhy – 2 citáty).
Proti filosofii bytí – důraz na praxi.
Obrat, „metanoia“ filosofie (Čsl. národ, KR).2 Minulost a budoucnost; umístění „pravé skutečnosti“.
Souvislost pravé skutečnosti a praxe: to pravé = co má být. Praxe = realizace toho, co má být. Ergo: má být právě praxe.
Svobodný výklad – pokus:
Vlastní výklad: pravda není shoda; není to vůbec věc, ale to, co umožňuje naše jednání a myšlení. Ne však to, co předchází, ale výzva z budoucnosti! (Změna: nejprve „už předem“.) (Vývoj. theorie 548.)3
Pravda a potřeba „synergie“; co má být. Dějiny a dějinná podmíněnost; přesahování jako zdroj dějin. Poměr k minulosti.
Víra jako nakloněnost k činu; čin je primární, poznání pravdy je jen služebníkem.
Pravda jako „pravá skutečnost“.
### 671025
1 Jedná se o přípravné poznámky k článku Víra a filosofie, in: Křesťanská revue, 35, 1968, č. 6, str. 126–132 (srv. také pozdější vydání: Víra a filosofie, in: L. Hejdánek, Filosofie a víra. Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II, Praha 19992, str. 57–66). – Pozn. red.
2 J. B. Souček, Theologie a filosofie, Praha 1944 (srv. také pozdější vydání: Theologie a filosofie, in: týž, Slovo – člověk – svět, vyd. L. Brož, Praha 1982, str. 96–120). – Pozn. red.
3 E. Rádl, Filosofie a theologie, in: Křesťanská revue, 1, 1927–1928, č. 1, str. 2–7. – Pozn. red.