Text „Člověk v kosmu“ představuje soubor filosofických tezí reflektujících postavení lidstva ve vesmíru. Autor argumentuje, že problematika člověka v kosmu není primárně technickým či kosmonautickým problémem, nýbrž otázkou hluboce filosofickou. Dokument čerpá z myšlenek Karla Kosíka, Jamese Jeanse a zejména Teilharda de Chardin. Diskutuje o cizotě člověka v moderním pojetí vesmíru a kriticky se staví k čistému evolucionismu. Klíčovým motivem je dialektika starého a nového v procesu kosmogeneze, kde je fenomén chápán nikoli jako uzavřený fakt, ale jako dění směřující k celistvosti. Člověk je interpretován jako vrchol světového vývoje a proces korpuskulizace vrcholí v lidské vědomé aktivitě. Závěr textu se zaměřuje na budoucnost lidstva a koncept víry jako aktivního vztahu k nadcházejícímu, vrcholící v bodě Omega. Tento teleologický pohled propojuje vědeckou evoluci s duchovním rozměrem lidské existence.