Tento text zkoumá koncept duše jako obydlí subjektu, přičemž vychází z metaforiky C. G. Junga a jejího doslovného rozvinutí u Gastona Bachelarda. Autor se zamýšlí nad vztahem mezi subjektem a jeho psychosomatickou realitou, kterou tradičně dělíme na tělo a duši. Namísto antického pojetí těla jako vězení duše navrhuje nahlížet na celistvý životní běh (fysis) jako na prostor, který subjekt obývá. Klíčovou otázkou je, kdo je tím, kdo „má“ tělo a duši, a jakým způsobem se v nich zabydluje. Subjekt je zde definován jako ne-předmětná instance, pro niž je tělesnost a duševno funkčním prostředím. Text naznačuje, že schopnost vědomě a kvalitně se „zabydlet“ ve vlastní fysis a ve svém životě zásadně určuje kvalitu lidské existence. Tento ontologický posun umožňuje lépe pochopit vztah mezi identitou člověka a jeho bytím ve světě, kde se život stává místem aktivního pobývání subjektu.