Tento text zkoumá ontologickou povahu slova a jeho specifickou schopnost zpřítomňovat skutečnost, což autor označuje jako magický účinek. V úvodní části je tento proces srovnáván s tím, jak zvířata reagují na pachy, což slouží jako východisko k hlubší úvaze o povaze jsoucna a jeho jednoty. Autor se zamýšlí nad tím, zda soubor více prvků, například trojice, představuje samostatné jsoucno, nebo zda je tato jednota pouze výsledkem našeho subjektivního aktu pojmenování a sčítání. Zásadním tématem je rozlišení mezi pouhou hromadou, která může vzniknout nahodile bez vnějšího zásahu, a skutečným jsoucnem, které je definováno jako vnitřně integrovaný celek. Tento celek není sjednocen vnější silou nebo pozorovatelem, ale vykazuje vnitřní ontologickou integritu. Úvaha tak směřuje k problému, co konstituuje pravou jedinečnost a celistvost v rámci filosofického chápání světa a jakou roli v tomto rozlišování hraje lidské vědomí a jazyk.
[Schopnost slova přivolávat něco do přítomnosti]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 2. 1992
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1992
[Schopnost slova přivolávat něco do přítomnosti]
Slovo přivolává do přítomnosti (magický účin); pro zvíře přivolává do přítomnosti např. pach; jaký tu je rozdíl? Předpokládejme, že máme nějaká pravá jsoucna (resp. jejichž pravou jsoucnost nebudeme přezkoumávat), tj. že jich máme několik, např. tři. Vzniká otázka, zda tato trojice jsoucen je také jsoucno, anebo zda trojice znamená jen to, že množinu ustanovujeme my, ale nejenom o to. Hromada může vzniknout i bez našeho přičinění, a přesto jde o pouhou hromadu, kterou musíme odlišit od jsoucen, která jsou skutečně „jedním“, tedy jednotou, která je integrována v jeden celek, tj. integrována nikoliv zvenčí, nýbrž vnitřně.
(Praha, 920208-2.)