Tento text zkoumá ontologickou povahu slova a jeho specifickou schopnost zpřítomňovat skutečnost, což autor označuje jako magický účinek. V úvodní části je tento proces srovnáván s tím, jak zvířata reagují na pachy, což slouží jako východisko k hlubší úvaze o povaze jsoucna a jeho jednoty. Autor se zamýšlí nad tím, zda soubor více prvků, například trojice, představuje samostatné jsoucno, nebo zda je tato jednota pouze výsledkem našeho subjektivního aktu pojmenování a sčítání. Zásadním tématem je rozlišení mezi pouhou hromadou, která může vzniknout nahodile bez vnějšího zásahu, a skutečným jsoucnem, které je definováno jako vnitřně integrovaný celek. Tento celek není sjednocen vnější silou nebo pozorovatelem, ale vykazuje vnitřní ontologickou integritu. Úvaha tak směřuje k problému, co konstituuje pravou jedinečnost a celistvost v rámci filosofického chápání světa a jakou roli v tomto rozlišování hraje lidské vědomí a jazyk.