Text se zabývá dvěma základními metodami interpretace děl jiných myslitelů. První přístup spočívá v hlubokém vnoření se do myšlenek druhého a v jejich pochopení z jeho vlastních východisek. Tato metoda vyžaduje apriorní pozitivitu a otevřenost, jejím rizikem je však ztráta kritického odstupu a rezignace na vlastní myslitelské pozice. Druhá cesta volí odstup a zkoumá myšlenky z hlediska jejich pravdivosti a možných omylů. Zatímco interpret se zaměřuje na to, co autor skutečně mínil, kritik nahlíží na dílo ve světle absolutní pravdy. Autor eseje argumentuje, že je nezbytné tyto dva přístupy vyvážit, neboť jednostranné zaměření vede k deformaci pravdy – buď o obsahu myšlenky, nebo o jejím významu. Skutečné posouzení významného myslitele je pak dlouhodobým procesem, který přesahuje jednotlivce i generace, čímž dává myšlenkám svébytný život v dějinách i po smrti jejich tvůrců.
Interpretace autora (× myšlenky)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 6. 1992
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1992
Interpretace autora (× myšlenky)
Jsou zásadně možné – pochopitelně v čisté podobě – dvě cesty, dva způsoby, jak se zabývat jinými mysliteli (ať už současnými nebo i nejstaršími): jeden způsob spočívá v maximálním myšlenkovém „prožití“ myšlenky druhého myslitele, tj. v soustředěném pokusu se vmyslit do toho druhého, a to zároveň s sebou nese jakousi předem „nastavenou“ pozitivitu, tj. nejen receptivitu, ale přejné porozumění. Tam, kde jde o porozumění a interpretaci druhého myslitele z něho samého, resp. z jeho vlastních východisek, je to velmi účinný způsob, jehož rubem ovšem je ztráta nebo alespoň „vyčlenění (vytknutí) před závorku“ vlastních myslitelských pozic, a tudíž jistá nekritičnost v přístupu k druhému mysliteli. A potom je tu ještě druhá cesta, která chce druhému mysliteli porozumět z distance vůči jeho vlastním východiskům a principům. K čemu je pak takové porozumění z distance, tedy bez apriorně pozitivní otevřenosti vůči tomu, co onen myslitel nabízí a podává? Nejen lidé všeobecně, ale také a především myslitelé, zejména pak filosofové jsou chybující a propadají omylům, ve svém zkoušení různých možností a metod se často dostávají na scestí, které zdaleka ne vždycky sami nahlédnou a prohlédnou. Porozumění z distance si proto z chyb a omylů druhých myslitelů bere příklad, aby se samo napříště stejným nebo podobným chybám umělo vyhnout. Tato starost však není první starostí myslitelů-interpretů, kteří se především obávají, aby druhým myslitelům neporozuměli špatně, a přitom mají na mysli: špatně vzhledem k tomu, jak to „myslili“ právě oni myslitelé sami. Interpretovým kritériem je myšlenka interpretovaného autora; naproti tomu nejvyšším kritériem kritikovým je sama pravda a světlo pravdou na druhého myslitele i jeho myšlenky vržené. Vyvážit a přivést k souhře a spolupráci tyto dva od sebe odchylné přístupy je velmi nesnadné. Rezignovat na tento pokus je však nanejvýš problematické, protože se kriticky interpretující myslitel v obou extrémních zjednodušeních a přímo redukcích proviňuje proti pravdě: buď líčí myšlenky druhého myslitele bez ohledu na jejich pravdivost, anebo ukazuje chybné cesty a scestí bez ohledu na to, že se jich kritizovaný autor nedopustil. Posoudit druhého myslitele je proto velmi obtížná záležitost, které se musí zúčastnit celá řada interpretujících i kritizujících myslitelů, a obvykle ne pouze v jedné generaci, nýbrž i po několik generací (tím více generací, čím je myslitelsky onen interpretovaný a kritizovaný autor hlubší a mocnější). Proto také má hluboký a nejenom metaforický smysl mluvit o „životě“ myšlenek a myšlenkových koncepcí a staveb ještě i po smrti těch, kdo je přivedli na svět a do dějin.
(Bonn, 920628-2.)