Tento text se zabývá kritickou analýzou myšlenky Ferdinanda Ebnera, podle níž je věda výsledkem vnější nouze lidského pobývání, zatímco metafyzika vyvěrá z nouze vnitřní. Autor oceňuje symetrii této analogie, ale zároveň varuje před mechanickým chápáním metafyziky jako pouhého produktu psychologického strádání. Ústředním bodem kritiky je Ebnerovo přesvědčení o neměnnosti této vnitřní nouze v průběhu věků. Autor zpochybňuje představu, že by vnitřní nouze mohla být ahistorickou konstantou, která provází lidstvo od vzniku filosofie až po jeho případný zánik, aniž by sama podléhala vývoji. Argumentuje, že vnitřní nouze je ve své podstatě dějinným fenoménem, a tudíž musí procházet neustálými proměnami. Právě pro svou niternost je tato nouze pravděpodobně mnohem plastičtější a proměnlivější než nouze vnější. Text tak uzavírá, že Ebnerova statická pozice je neudržitelná a je nutné přijmout bytostnou dějinnost vnitřní nouze jako klíčový prvek lidské existence a filosofického tázání.
Nouze a metafyzika
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 6. 1992
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1992
Nouze a metafyzika
(ad Ebner, Wort und Liebe, 1935, s. 104:) Podle Ebnera stejně, jako věda je dítětem vnější, metafyzika je dítětem vnitřní nouze lidského pobývání (Dasein) a života. Tato formulace má svou zajímavost právě v tom, jak staví obojí formu reagování nejen do opozice, ale jakoby symetricky do protiváhy a tím do analogie. Kdybychom vzali izolovaně jen druhou část, pak bychom byli nakloněni tomu rozumět ve smyslu „timor fecit deos“. V souhře s první částí je však jasné, že právě tak, jako věda není prostě produktem hladu, žízně a jiných nepřízní vnějších, ani metafyzika není prostě produktem nějakých nouzí vnitřních. A to už nemluvíme o tom, že právě ty nouze je třeba přesně popsat a analyzovat, ne je pouze předpokládat (a už vůbec ne tak ledabyle všeobecně). Jednu věc je ovšem třeba Ebnerovi nepřiznat, resp. naopak vytknout, totiž jeho jakoby samozřejmou jistotu, že ona vnitřní nouze, z níž se metafyzika rodí, je od samých počátků filosofie táž a že touž zůstane, dokud tu budou žít lidé. Je v tom i jistá nevyváženost (naproti oné první vyváženosti), že ona nouze má svůj počátek (shodný s počátkem filosofie), ale její konec by mohl přijít až s vyhynutím posledních lidí. Proč ta nouze neprovází lidstvo již od počátku? A je-li ta nouze čímsi na dějinách závislým nebo spíše s dějinami spjatým, tedy dějinným, proč už pak nezná žádné dějinné proměny? Jak to přijde, že ona nouze je čímsi neproměnným, je-li všechno podrobeno změně? Je to zkrátka nedržitelná pozice; máme-li o takové vnitřní (!) nouzi mluvit, pak nemůžeme couvnout před její bytostnou dějinností, a tedy i dějinnou proměnlivostí. Právě to, že to je nouze vnitřní, jí dodává mnohem větší proměnlivost, než jaká je možná v případě nouze vnější.
(Bonn, 920629-1.)