Tento text kriticky zkoumá povahu hodnot v kontextu tradičního evropského myšlení, které je zatíženo tendencí k zpředmětňování. Autor poukazuje na to, že od dob řecké antiky byla skutečnost chápána skrze pojmové uchopení, což vedlo k identifikaci pravého vědění s tím, co je neměnné a obecné. Hodnoty jsou v tomto rámci pojímány jako „obecná jsoucna“, podobná geometrickým útvarům, která postrádají vnitřní dynamiku a aktivitu. Tato objektivizace proměňuje hodnoty v nadčasové, avšak v podstatě „mrtvé“ vzory či archetypy, jež existují v jakési praminulosti. Text tak odhaluje omezení racionalizovaných mýtických archetypů, které sice poskytují pocit jistoty a řádu, ale selhávají v postižení živého vývoje a konkrétní proměnlivosti světa. Tato kritika vybízí k přehodnocení způsobu, jakým nahlížíme na etické a univerzální entity mimo rámec statické předmětnosti.
Hodnoty
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 1. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Hodnoty
Základní vada běžného myšlení o hodnotách spočívá v tom, že se nedovede vymanit z tradice zpředmětňování. Podstata předmětného myšlení řeckého a pak obecně evropského typu spočívá v tom, že všechno, co svými prostředky „uchopí“ a „pochopí“, chápe a pojímá jako předmět. Původně to pro staré Řeky znamenalo jistotu, že jde o „pravou skutečnost“, neboť jak byli přesvědčeni jen o takové pravé skutečnosti, kterou lze přesně pojmově uchopit, lze mít pravé vědění (Aristotelés říká, že o tom, co se mění, není žádná věda, žádné vědění). Zároveň platí, že proměnlivost je především konkrétní, kdežto to, co trvá, má rys obecnosti a může být proto uchopeno obecným pojmem. To, co je pojato obecně, je ergo nutně pojato jako nehybné, neměnné. A pokud se předmětem pojmového myšlení stal i pohyb a vývoj atd. , bylo to možné jen proto, že i v pohybu a ve vývoji atd. je něco, co změně nepodléhá a co tedy může být pojmově uchopeno. Proto také ona prosazující se tendence chápat hodnoty jako „obecná jsoucna“, tedy něco podobného, jako jsou geometrické útvary tedy jako jakási základní obecná, univerzální etická ap. jsoucna. K tomu pak ještě sluší dodat další nezbytnou vlastnost pojmového myšlení tradičního (tj. zpředmětňujícího) typu: takový univerzální, trvalý, neměnný předmět tu vždycky nějak musel být, jinak by nemohl být přítomen (jako trvalý) v žádné změně (to je právě platónský argument). Předmět tu tedy už odevždy byl a jest, je „minulostný“, ale přesto nepomíjivý. Tomu můžeme říkat „praminulý“ nebo také nadčasový. To pak zároveň se zmíněnou nehnutostí s sebou nese, že je vlastně „mrtvý“, že se neúčastní oné změny, v níž je přítomen, nijak svou vlastní aktivitou, ale že to je ona změna sama (nebo nějaký faktor, jako např. demiurg z Timaia nebo Aristotelova ENERGEIA apod. , který pak je za změnu odpovědný), která se touží onomu pojmově uchopitelnému nehybnému „předmětu“ připodobnit jako nějakému vzoru, či lépe pravzoru. (Zde mluvíme o racionalizaci mytických archetypů.)
(ad: Barcelona ´93; Berlín, 8. 1. 1993)
### 930108