Tento text se zabývá filosofickou analýzou pojmu v rámci vztahu mezi intencionálním aktem a intencionálním předmětem. Autor vychází z předpokladu, že pojem nelze ztotožnit s intencionálním předmětem, ale je třeba jej chápat v úzké souvislosti se samotným aktem vědomí či myšlení. Zatímco intencionální předmět stojí vně vnitřní struktury aktu, pojem funguje jako nástroj, který tento akt organizuje a strukturuje. Díky pojmům se myšlenkový akt zaměřuje na konkrétní předměty a skrze ně na realitu. Text dále zdůrazňuje, že pojem je primárně prostředkem sebeorganizace a sebekontroly myšlení. Autor varuje před záměnou pojmu jakožto živého nástroje myšlení s jeho předmětným modelem. Reflexe povahy pojmu odhaluje limity našeho poznání vlastních životních projevů, přičemž myšlení je nahlíženo jako proces, který se díky pojmům vnitřně ustavuje. Celkově esej obhajuje specifické postavení pojmu jako konstitutivního prvku myšlenkové činnosti, nikoliv jako pouhého pasivního objektu.
Pojem
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 1. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Pojem
Předpokládáme-li odlišení intencionálního předmětu od intencionálního aktu, musíme se rozhodnout, kam přiřadíme pojem. Je zřejmé, že jej nemůžeme přiřadit k intencionálnímu předmětu, ale zůstává otevřenou otázkou, jak máme chápat vztah mezi pojmem a aktem vědomí (resp. myšlení). Nemůže být dostatečnou pomocí, budeme-li chtít pojem interpretovat jako pomůcku či nástroj myšlení, pokud se nebudeme pokoušet objasnit širší souvislosti; v jistém smyslu také intencionální předmět lze chápat jako nástroj myšlení. Rozdíl mezi obojím musí být specifikován, např. ve shodě s Husserlem lze mít za to, že intencionální předmět není součástí ani složkou intencionálního aktu, zatímco funkce pojmu spočívá právě v tom, že dovoluje, aby se myšlenkový akt strukturoval právě určitým způsobem, tj. tak, že se zcela jednoznačným způsobem zaměří jednak k určitému intencionálnímu předmětu, a přes něj a s jeho pomocí na nějaký reálný předmět nebo skupinu (třídu atd.) předmětů. Jestliže se má sám myšlenkový akt vnitřně organizovat pomocí pojmů resp. má-li se myšlení vůbec organizovat (strukturovat) pojmově, pak musíme pojem hledat v nejužší spjatosti s myšlenkovým aktem. Snad tu není zapotřebí zacházet příliš daleko, neboť nám zatím z větší části uniká povaha sebesprávy u životních projevů vůbec. O svém myšlení toho nevíme o moc víc než o svých životních projevech všeobecně, snad s tou výjimkou, že jsme schopni z větší blízkosti (jak se nám zdá) nahlížet jeho povahu v reflexi (a předtím v různých prereflexích a protoreflexích). Pojem je tedy především nástrojem sebeorganizace a sebekontroly myšlení, který ovšem funguje pouze v těsné, nerozlučné spjatosti s příslušným intencionálním předmětem. Chtít předmětně myšlenkově modelovat ´pojem´ a chtít potom za pomoci tohoto modelu, tj. intencionálního předmětu, myšlenkově uchopit sám „živý pojem“, je už předem pochybné. Chtít však obojí zaměnit by znamenalo hrubý přehmat a omyl.
(Praha, 930121–1.)