Text se zabývá vztahem mezi pojmem a myšlenkovou praxí v kontextu antického Řecka a pozdější evropské tradice. Přestože Řekové objevili svět pojmů, vnímali poznání primárně jako pasivní „zírání“ (theoria), nikoli jako aktivní činnost (praxis). Tento postoj, v němž poznávající subjekt pouze otevírá „vnitřní zrak“ bez aktivního přičinění, ovlivnil filosofické myšlení po staletí. Text zdůrazňuje, že nahlížet na myšlení jako na formu praxe, kterou je třeba si osvojit skrze samotný proces myšlení, bylo umožněno až s příchodem Hegela a zejména mladého Marxe. Rozlišení mezi teoretickým pozorováním a praktickým jednáním (prattein) představuje zásadní moment v dějinách filosofie, který vyžaduje hlubší analýzu. Autor poukazuje na to, že antické chápání poznání jako pouhého registrování pravdy zrakem zanechalo v evropské tradici dědictví, které bylo překonáno až uznáním myšlení jako aktivního a tvůrčího procesu.