Tento text se zabývá vymezením pojmu „předmět“ z hlediska filosofické terminologie a české etymologie. Autor zdůrazňuje, že určení významu slov je věcí konvence, avšak pro dosažení myšlenkové určitosti je nezbytné vycházet z vnitřní logiky jazyka. Na základě české etymologie, která odkazuje k aktu „metání“, definuje předmět jako myšlenkový model či obraz, který si vědomí před sebe promítá, aby skrze něj uchopilo okolní skutečnost. Úvaha se dále věnuje vztahu filosofie a jazyka, přičemž prosazuje přístup, kdy filosofické myšlení respektuje jazykové prostředí a jeho strukturu. V případech, kdy běžný jazyk nedostačuje, je legitimní cestou tvorba nových pojmů, které jsou v souladu s povahou zkoumaných věcí i živým jazykovým systémem. Cílem je vyhnout se myšlenkové nedbalosti a dosáhnout přesnosti tím, že budeme s jazykem pracovat jako s aktivním prostředím, nikoli pouze jako s nástrojem. Tento metodologický postoj umožňuje hlubší porozumění konstituci předmětnosti v lidském vědomí.
Předmět
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 2. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Předmět
Abychom mohli myšlenkově pracovat s náležitou určitostí, musíme se dohodnout, jak budeme napříště slovu „předmět“ rozumět. Jde v takovém případě o pouhou konvenci; nejde vůbec o to, které slovo nebo dokonce který „pojem“ je správnější. Ať se rozhodneme pro kterýkoli z nich, abychom jej spojovali se slovem „předmět“, budeme nutně potřebovat ještě druhé slovo, s nímž bychom mohli spojovat ten druhý význam, druhý pojem. A protože jde jen o konvenci, můžeme rozhodnutí bez obav svěřit jazyku. Víme už, že česká etymologie naprosto zřetelně a jednoznačně odkazuje k zmíněnému „metání“, budeme napříště slovu „předmět“ rozumět tak, že to je jakýsi „obraz“ či spíše myšlenkový „model“, který před sebe (před svou mysl či vědomí, před svou myšlenkovou pozornost) před-mítáme, tedy promítáme. Už toto užití blízkého slova naznačuje, že jsme na správné cestě (zvolený myšlenkový model promítáme do skutečnosti kolem sebe a chápeme ji jeho prostřednictvím). Filosofovat je třeba nejenom pomocí jazyka jako nějakého instrumentu, ale z jazyka jako určitého prostředí; základní filosofický přístup (k čemukoliv) je v jazyce zakotven a tedy myslí jazyku „po srsti“, co možná v souhlase s jazykem, s tím, co nám jazyk napovídá. Někdy to ovšem nejde, protože máme vážné důvody, proč pokynů jazyka neuposlechnout a myslit mu „proti srsti“. Pak to řešíme dvojím možným způsobem: buď si zvykneme v tom konkrétním (a tedy vymezeném) ohledu jazyka nedbat (což je filosofická nedbalost), anebo se pokusíme vytvořit nová slova tak, aby byla (ve spojení s jinými slovy, ovšem) v souhlase nejenom s tím, čeho se „předmětně“ týkají, nýbrž také s jazykem a s jeho živou strukturou. Této druhé cesty budeme muset napříště několikrát použít, neboť odedávna náleží k filosoficky legitimním. Jít první cestou nás tlačí spíše obecný (tj. ne-filosofický) úzus či zvyk, návyk (proto dodnes říkáme o Slunci, že vychází nebo zapadá, ale si to doopravdy nemyslíme).
(Berlín, 930222–1)