Tento text se zabývá tradičním filosofickým problémem vztahu mezi myšlením a objektivní skutečností. Autor odmítá rozšířený předsudek, že myšlenky jsou uzavřeny v subjektivitě a nemohou postihnout realitu nezávislou na vědomí. Na příkladu geometrických modelů, jako jsou trojúhelníky či kruhy, ukazuje, že jakmile je myšlenkový konstrukt řádně konstituován, stává se ideální skutečností nezávislou na individuálním subjektu. Myšlení je svou povahou intencionální aktivitou, která směřuje k něčemu, co samo není. Autor dále vyvrací tezi o neprostupnosti subjektivity. Právě díky intencionalitě a schopnosti pojmové reflexe může lidské myšlení překročit své hranice a poznávat skutečnost v její pravé podobě, nikoli pouze jako zdánlivý jev. Text tak obhajuje možnost autentického poznání světa prostřednictvím rozvinutého pojmového myšlení, které není překážkou, ale nezbytným nástrojem pro uchopení reality přesahující vědomí.
Myšlení a skutečnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 2. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Myšlení a skutečnost
Tradičně se jako nejen dosud (řádně) neřešený, ale dokonce snad neřešitelný uvádí problém, jak můžeme vůbec myšlenkově předpokládat (nejen prokázat), že to, co si můžeme zpřítomnit pouze ve svých myšlenkách, můžeme mínit (chápat, interpretovat) jako něco na našich myšlenkách nezávislé. Ale to je předsudek, spočívající na falešných předpokladech. Především tu vůbec nejde resp. nemusí jít o tzv. realitu, nýbrž třeba jen o geometrii. Trojúhelníky a čtverce a kruhy atd. jistě nejsou samostatnými realitami někde v prostoru a v čase, nýbrž jsou to vymyšlené (ovšem přesně vymyšlené), konstruované modely. A jakmile je takový modedl jednou konstituován (pokud je konstituován řádně a platně), je už nadále naprosto nezávislý na veškeré subjektivitě, je jakoby samostatnou „skutečností“, kterou každý člověk na světě (a někteří jsou dokonce přesvědčeni, že každá myslící bytost ve vesmíru či dokonce ve všech možných vesmírech, pokud je jich opravdu víc) musí chápat jediným možným způsobem a každý tudíž stejně, identicky. Z toho tedy vyplývá, že pro myšlení jako intencionálně zaměřenou aktivitu je naopak právě samozřejmé a nezbytné, že se vztahuje k něčemu, čím není samo a co není jeho bezprostředním produktem, jeho aktuálním výkonem. A pak tu je druhý předsudek: protože náš myšlenkovým „přístup“ ke skutečnosti je nutně subvjektivní, zůstáváme ve své subjektivitě uzavřeni, takřka zakleti, a nikdy se k nějaké skutečnosti mimo své vědomí (a mimo rámec oněch „modelů“, o kterých právě byla řeč) nemůžeme dostat. Zase nesmysl: právě jen díky subjektivitě a díky intencionalitě našeho myšlení a zejména díky oné reflexi, jíž je myšlení schopno a kterou dovedlo díky pojmovosti k takovému rozvinutí, můžeme poznávat skutečnost, jaká vskutku jest (a ne tedy jen jaká se nám jeví).
(Berlín, 930225–5)