Text kritizuje tradiční chápání dvojice celek-část a navrhuje nové vymezení vztahu mezi celkem a hromadou. Autor tvrdí, že běžná představa o možnosti složit celek z částí nebo jej na části rozložit je chybná. To, co vzniká skládáním, není skutečný celek, ale pouze hromada. Skutečný celek je totiž vnitřně nedělitelný; jeho násilné rozdělení vede k jeho zániku a proměně v hromadu. Zásadní rozdíl spočívá v povaze vnitřních vazeb: zatímco v hromadě jsou prvky samostatné a jejich souvislost je pouze vnější, v celku jsou „části“ vnitřně angažovány a svou přináležitostí k celku jej společně vytvářejí. Část v celku přestává být pouze sebou samou a stává se nositelem celého celku. Tento filosofický pohled redefinuje antický koncept atomos ne jako označení pro nejmenší částici, ale jako vlastnost každého celku, který ztrácí svou podstatu při pokusu o dělení. Celek je tedy výsledkem vnitřní součinnosti prvků, které se vzdaly své izolované identity ve prospěch společného výtvoru.
Celek
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 2. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Celek
Tradiční dvojice celek-část s sebou významově přináší a nám pak sugeruje cosi hluboce nesprávného, totiž že celek můžeme v části rozdělit, nebo dokonce něco tak naprosto protismyslného, jako že celek je možno z částí ustavit (případně sestavit). Nechme na chvíli stranou přesné vymezení toho, co to je část, neboť i tady budeme mít již za chvíli co opravovat. To, co lze z částí sestavit, není nikdy celek, nýbrž vždycky pouze hromada. Naproti tomu celek, který rozdělíme či rozložíme v části, přestává být celkem a stává se také hromadou. Hromadu ovšem docela dobře můžeme rozdělovat na části, a budou to pak opět hromady (menší hromádky), nebo to bude něco dále již nerozdělitelného (staří Řekové tomu dále nedělitelnému říkali ATOMOS). Řekové nám vsugerovali, že to, co už nelze dál dělit, je vlastně proto nedělitelné, že je to tak malé. To také byla chyba: nedělitelný je každý celek. Násilím z něho sice můžeme udělat několik kusů (částí), ale tím celek zničíme (nebo alespoň vážně poškodíme; některé celky jsou schopny regenerace, ale to bychom předbíhali). Proti celku tedy logicky nestojí část, nýbrž hromada. Základní otázkou pak zůstává, v čem nebo čím je založen rozdíl mezi hromadou a celkem: co dělá celek celkem? V hromadě je každá „část“ více méně samostatná a souvisí s ostatními částmi a s celou hromadou je vnějšně. Naproti tomu v celku zůstává každá „část“ částí celku a není samostatná, nýbrž je vnitřně zaujatá svou přináležitostí k celku: každá taková „část“ celku je opravdu sama také tím celkem, není jenom a ani hlavně sebou samotnou. Celek se tak z částí neskládá, nýbrž „části“ takto angažované vytvářejí celek: celek je společným „výtvorem“ oněch „částí“, které nezůstaly sebou samými.
(Berlín, 930227–1)