Tento text se zabývá povahou filosofického myšlení a jeho vztahem k jednotlivým podoborům. Autor zdůrazňuje, že ačkoliv pojmové myšlení vyžaduje soustředění na specifická témata, filosofie se nesmí rozpadnout na izolované disciplíny s vlastními teoriemi a jazykem, jak je tomu u odborných věd. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že filosofie si uchovává vztah k celku a ke konkrétní skutečnosti, zatímco vědy se zaměřují na abstrakce. V tomto smyslu je filosofie disciplínou konkrétní, zatímco vědy jsou abstraktní. Podobory filosofie jsou chápány pouze jako nástroje předběžného soustředění na určité problémy se společným logem. Hranice mezi těmito podobory jsou propustné a proměnlivé, neboť ve světě není nic od celku odděleno „sekyrou“. Rozdělení filosofie do disciplín proto není fixní a liší se podle kontextu a jednotlivých myslitelů, přičemž cílem zůstává zachování pohledu na veškerenstvo jako smysluplný celek.
Filosofie – podobory
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 3. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Filosofie – podobory
Podstatou pojmového myšlení je efektivní soustředění myšlenky na určité souvislosti, problémy, určitá témata. To s sebou nese potřebu na jedné straně nechat zvolené okruhy témat vyvstat s mnohem větší zřetelností než okruhy jiné, a naopak některé nechat zcela v pozadí anebo na okraji. Filosofie se však nemůže a nesmí rozdělit na speciální disciplíny, které by si vytvořily své vlastní teorie, myšlenkové modely a dokonce nějaký svůj jazyk, jak je tomu v odborných vědách. Filosofie musí zůstat vždycky celkem a nikdy nesmí ztratit vztah k celku (veškerenstva) a k celkům (jednotlivým). Tím se právě mj. filosofie zásadně liší od věd, které naopak svůj vztah k celku a celkům nejen fakticky ztratily, ale metodicky opustily a nadále opouštějí. V tom smyslu je – na rozdíl od běžného mínění – filosofie disciplínou konkrétní, tj. ke konkrétním skutečnostem zaměřená, kdežto odborné vědy jsou abstraktní, tj. jsou zaměřeny nikoliv ke konkrétním skutečnostem jakožto přirozeným celkům nebo alespoň smysluplným kontextům, nýbrž k abstrakcím z nich (tj. ke svým vlastním abstrakcím). Filosofie proto své subdisciplíny neboli podobory nepovažuje za víc než jen nástroj předběžného myšlenkového soustředění na určitý okruh problémů, který se zdá mít z určitého hlediska společnou logiku (nebo spíše a lépe společný LOGOS, neboť slovo „logika“ dnes dostalo zcela odlišný význam). Filosof však pamatuje, že v tomto světě „nic od sebe není odděleno ani useknuto sekyrou“ (jak věděl již Anaxagoras), a je připraven překročit hranice heuristicky vymezeného podoboru, kdykoliv se to ukáže být rozumným. A tak se pochopitelně setkáváme se skutečností, že rozdělení filosofie do podoborů není provedeno všemi filosofy stejně, ba že dokonce u téhož filosofa není takové rozdělení ničím fixovaným, ale může se podle okolností měnit.
(Berlín, 930301–1)