Tento text se zabývá systematikou filosofických disciplín, přičemž vychází z klasického rozdělení Immanuela Kanta založeného na čtyřech základních otázkách: Co mohu vědět? Co mám dělat? Co mohu doufat? a Co je člověk? Autor přiřazuje k těmto otázkám odpovídající podobory, jako jsou gnozeologie, etika, filosofie náboženství a filosofická antropologie. Zároveň však zdůrazňuje, že žádné dělení filosofie na subdisciplíny není definitivní ani přirozené. Hlavním argumentem je, že každá filosofická disciplína musí v pozadí obsahovat celek filosofického tázání. Žádný obor nemůže existovat izolovaně; například výklad o člověku se neobejde bez reflexe světa a naopak. Text tak poukazuje na vnitřní provázanost a nedělitelnost filosofie, kde i úzce zaměřená subdisciplína musí zůstávat „celou filosofií“, aby byla legitimní. Toto pojetí zpochybňuje rigidní hranice mezi jednotlivými sférami filosofického zkoumání a vyzdvihuje jejich vzájemnou podmíněnost.
Filosofie – podobory
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 3. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Filosofie – podobory
Kant kdysi (v KRV) soustředil veškerý filosofický zájem do tří základních okruhů na základě tří otázek: 1. Co mohu vědět? 2. Co mám dělat? 3. Co mohu doufat? Na jiném místě (v přednáškách o logice) k nim připojil ještě otázku čtvrtou, totiž: 4. Co to je člověk? Dodnes mají někteří myslitelé za to, že právě na těchto otázkách lze založit nejlogičtější rozdělení filosofie na disciplíny. První otázkou by se podle toho měla zabývat gnozeologie (nebo starším českým názvem noetika, který je dnes u nás vytlačován zejména tím, že tomuto slovu a slovům mu blízkým je ve fenomenologii dáván zvláštní význam) a hermeneutika, ale také veškerá filosofie přírody, společnosti, dějin atd., druhá otázka by pak byla svěřena tzv. praktické filosofii, především filosofické etice a filosofické politice (či politické filosofii) a všeobecně axiologii, třetí otázka by byla přidělena např. filosofii náboženství nebo dnes spíše filosofii víry a filosofii naděje, a konečně čtvrtá by samozřejmě byla záležitostí filosofické antropologie. Dnes ovšem je zřejmé, že s jasností a zřetelností tohoto dělení to není o nic lepší než s děleními odlišnými. Ve filosofii není žádných způsobů jejího „přirozeného“ nebo „jedině logického“ rozdělení na subdisciplíny, nýbrž každé je v některých ohledech přijatelné a v jiných musí být přinejmenším překračováno, spíše však rozvrhováno zcela jinak. V každém případě je třeba vědět a pamatovat, že alespoň v pozadí jakkoliv ustavené filosofické subdisciplíny musí být nějak přítomny všechny podobory ostatní, takže každá taková subdisciplína musí zůstávat vždy celou filosofií. Tak např. výklad o člověku nemůže postrádat kapitolu o světě, v němž člověk žije, a naopak nauka o světě (filosofická kosmologie) se nesmí tvářit, že ji nezajímá, že jde o svět, v němž žije právě člověk (v nedávné době na to poukázali tzv. antropici), apod.
(Berlín, 930301–2)