Tento text kriticky reflektuje tradiční teorie pravdy, které vycházejí z řeckého myšlenkového dědictví. Hlavní pozornost je věnována adekvační teorii, jež definuje pravdu jako shodu myšlení se jsoucnem. Autor argumentuje, že tato pojetí stojí na nekriticky přijatých ontologických předpokladech o jsoucnu jako o něčem „prostě daném“. Zatímco ve středověku byl tento model zaštítěn ideou božího rozumu, moderní myšlení po odmítnutí teologického rámce narazilo na problém prázdné subjektivity. Německý idealismus, vrcholící v Hegelově filosofii, se pokusil tuto krizi překonat zavedením absolutního ducha jako základu pravdy i jsoucího. Přesto i v těchto systémech zůstává zachován původní předsudek, že pravda se musí spravovat jsoucnem, byť v jeho absolutizované podobě. Úvaha vybízí k hlubšímu zkoumání metafyzických kořenů našich představ o pravdě a k nahlédnutí limitů tradičního pojetí vztahu mezi subjektem a objektem.
Pravda a jsoucí / Pravda – teorie pravdy
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 3. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Pravda a jsoucí / Pravda – teorie pravdy
Všechny teorie, usilující o postižení bytostné povahy pravdy, jakož i všechny kritiky těchto teorií, které obojí vycházejí z tradičního myšlení řeckého původu, se dostávají do následných potíží v důsledku kriticky nenahlédnutých předpokladů (a tedy předsudků), na nichž jsou de facto postaveny (eventuelně, pokud jde o kritiky, které naopak – většinou oprávněně, ale z jinak falešných předpokladů – kritizují). Zjednodušeně to lze ukázat na pojetí, které má největší tradici a je velmi rozšířeno, totiž na adekvační teorii. Ta měla kdysi (ve středověku) jistý raison d etre, když ve skutečných předmětech (res) viděla jen prostředníka, umožňujícího lidskému rozumu nahlédnout něco z myšlenek (idejí) rozumu božího. To však byla jen přechodná reinterpretace onoho staršího pojetí, k němuž se novodobé a moderní myšlení vrátilo tím, že buď myšlenku božího intelektu postavilo stranou (protože to je záležitost theologie) nebo ji zcela odmítlo. Znovu musela být proto celá koncepce postavena na předsudečné myšlence, že jsoucí prostě je to, co je, a v myšlení že jde jen o to, poznat a pochopit toto jsoucí tak, jak „vskutku“ samo jest. Tak to najdeme formulováno ostatně už třeba u Platóna, a ostatně už v Parmenidovi: jediná cesta pravdy je myslet jsoucí jako jsoucí a nejsoucí jako nejsoucí. To je onen „metafyzický“ (případně „ontologický“) předpoklad pojetí pravdy jako myšlenky, která se připodobňuje, „přistejňuje“ tomu, co „jest“. Jakmile je toto pojetí jsoucího jako „prostě daného“ zpochybněno nebo dokonce opuštěno, zbývá jen subjektivita, která pak zakládá nejenom pravdu, ale samo jsoucí. Německý idealismus vyvodil radikální důsledky z této situace a pokusil se vyhnout solipsismu a naprosté skepsi jistou reinterpretací onoho ztraceného předpokladu, který středověké verzi dával smysl: místo božího rozumu je na počátek postaveno transcendentální „já“, event. absolutní duch. Vrcholu je dosaženo v Hegelově hypostazi absolutního ducha jako základu a předpokladu ducha subjektivního i objektivního. Avšak i zde zůstává neotřesen základní – a jak řečeno, předsudečný – předpoklad, totiž že pravda se řídí (spravuje) tímto duchem jako absolutním jsoucnem.
(Berlín, 930309–1)