Tento text se zabývá analýzou antického řeckého pohledu na koncept jedinečnosti a individuality, konkrétně v rámci myšlení Sókrata a Platóna. Autor zdůrazňuje, že pro řecké filosofy nebylo myslitelné, aby se cokoli skutečně podstatného odehrávalo pouze v přítomném okamžiku „tady a teď“, aniž by to bylo odrazem věčných a neměnných principů. V tomto ontologickém rozvrhu byla individuálnost a jedinečnost chápána jako nižší, druhořadá úroveň reality, která v extrémních případech hraničila s pouhým zdáním či iluzí. Vše podstatné bylo vnímáno jako něco, co existuje odnepaměti, a konkrétní časové projevy byly považovány za pouhé vnější expozice těchto preexistujících forem. Studie tak osvětluje hluboce zakořeněnou řeckou tendenci upřednostňovat univerzální a obecné nad konkrétním a specifickým. Tento přístup k realitě formoval základy západní metafyziky, v níž byla sféra proměnlivého a jedinečného dlouhodobě marginalizována ve prospěch hledání transcendentálních pravd, které stojí mimo čas a prostor, a které jediné jsou hodny skutečného filosofického zkoumání.