Text zkoumá podstatu myšlení a jeho nezbytné odloučení od vnější reality. V rámci tradice kontinentálního racionalismu, reprezentované mysliteli jako Descartes či Leibniz, je myšlení chápáno jako subjektivní proces uzavřený ve vědomí. Leibnizova koncepce monád bez oken ilustruje tuto izolovanost, kdy si subjekt vytváří vnitřní obraz světa bez možnosti přímého kontaktu s vnějšími věcmi. Správnost tohoto vnitřního uspořádání musí být garantována vyšší instancí, aby se předešlo klamu. Tato perspektiva představuje jistou formu vítězství platónské tradice, upřednostňující vrozená pravidla před aristotelskou empirií. Text dále nastiňuje historický střet tohoto racionalismu s anglosaským empirismem, který zpochybnil soběstačnost myšlení. Tento vývoj vedl k pokusům o nové uchopení skutečnosti, vrcholící v německém idealismu, jenž se snažil odvodit veškerou předmětnou realitu z ducha a jeho myšlenkových procesů.
Myšlení
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 3. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Myšlení
Když uvažujeme o myšlení (tedy myslíme o myšlení), musí nás dříve nebo později zarazit jedna důležitá skutečnost: myšlením se nikdy nemůžeme skutečnosti, tj. skutečných věcí, dějů, bytostí atd. dotknout, nemůžeme s nimi přijít do kontaktu, neboť myšlení je vždy jen naším myšlením a my v něm jsme dokonale uzavřeni do své „subjektivnosti“, do subjektivity svého vědomí. Velmi názorně to demonstroval Leibniz na svých monádách: ty se vnitřně vyvíjejí, tj. strukturují, organizují, uspořádávají, až si – v nejlepším případě – vytvoří více méně dokonalou, „pravdivou“ představu o světě. Ale nikdy si tu představu nemohou vyzkoušet, nemohou si je zkontrolovat srovnáním s tím, jak svět opravdu vypadá, protože „nemají oken“. Řečeno poněkud odlišně: monády mají k dispozici jakýsi předem daný, ale neutříděný „materiál“, a kromě toho jakási pravidla, která umožní tento materiál třídit, srovnávat a uspořádávat. To vše ovšem předpokládá někoho, kdo především stvořil samotné monády, dále kdo do nich dal potřebný materiál a nezbytná pravidla, a zejména kdo garantuje, že to vše není ošklivá hra, ale cosi smysluplného a „pravého“. Myšlenku, že by mohlo jít o nějakého zloducha, vyslovuje okrajově už Descartes, jehož je Leibniz jakýmsi „filosofickým vnukem“ (mohl by být také jeho pozdním synem, jsa jen o padesát let mladší). Tento způsob uvažování je charakteristický pro evropskou kontinentální tradici, tj. pro tzv. karteziánský racionalismus. Do jisté míry jde o nové vítězství platonismu nad aristotelstvím, i když v dějinách filosofie to bývá interpretováno jinak (jako počátek nové doby a nového myšlení). Postupně však kontinentální myslitelé museli čelit stále naléhavějším námitkám empiristické filosofie anglosaské, a to buď respektováním druhého zdroje filosofie (a podle empiristů hlavního zdroje myšlení vůbec), nebo pokusem o odvození veškeré předmětné skutečnosti z ducha a jeho myšlení (k čemuž došlo v klasickém vyvrcholení německé filosofie, tzv. německého idealismu).
(Berlín, 930314–5)