Text kriticky reflektuje pojetí dějin a dějepisu v díle Bedřicha Loewensteina, zejména jeho tezi, že historie jako celek nepředstavuje uskutečňování smyslu. Autor s tímto tvrzením polemizuje prostřednictvím analogie k přírodním vědám, konkrétně biologii. Argumentuje, že stejně jako se biologie zaměřuje na živé organismy navzdory skutečnosti, že příroda jako celek není v moderním pojetí považována za oživlou, měla by i historická věda rozlišovat mezi metodami zkoumajícími smysluplné děje a pouhým popisem fakticity. Úvaha zpochybňuje hodnotu takzvané „alogické“ historie, která rezignuje na hledání vnitřních souvislostí a redukuje dějiny na pouhé řetězení nahodilostí. Text obhajuje legitimitu takového dějepisectví, které se soustředí na smysl historických událostí a procesů, čímž zásadně překonává pouhou deskripci faktů. Tento přístup umožňuje nahlížet na historii nikoli jako na chaos, ale jako na strukturovaný a odůvodnitelný celek s vnitřní logikou, jenž si zaslouží hlubší vědecké zkoumání.