Text kriticky rozebírá pojmy optimismus a pesimismus a odmítá je jako obecné světonázory. Autor je považuje za pouhé nálady či psychologické stavy, nikoliv za skutečná přesvědčení založená na svědectví o pravdě. Ústřední tezí je, že optimismus i pesimismus jsou v generálním smyslu nesmyslné, neboť realita se skládá z konkrétních situací s odlišnými vývojovými trendy. Některé procesy přirozeně směřují k destrukci, jiné k pozitivním cílům. Úkolem člověka je tyto trendy pečlivě rozlišovat a na základě racionálního rozpoznání jednat. Samotné jednání vyžaduje hodnotící moment – volbu mezi napomáháním dobrému či zlému. Autor však zdůrazňuje, že ani tzv. dobrá vůle není samospásná, pokud postrádá korekci rozumem a správné pochopení skutečnosti. Vývoj událostí je složitý a může vést k výsledkům odlišným od původních úmyslů, což však nezbavuje člověka odpovědnosti za vědomé směřování k dobrému prostřednictvím kritického myšlení a solidarity s pozitivním vývojem.
Pesimismus / Optimismus / Situačnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 4. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Pesimismus / Optimismus / Situačnost
George Bernanos prý kdesi napsal (pokusím se to vyhledat): „L´optimiste est un imbécile heureux; le pessimiste est un imbécile malheureux.“ (Cituje to v předmluvě ke knize o G.Marcelovi Simonne Plourde, viz xcop. 8256, str. X.) To docela dobře odpovídá mému přesvědčení, že optimismus i pesimismus jsou nálady a nikoliv přesvědčení (kde člověk je „svědkem“). Ve skutečnosti jde o povahu situace a o perspektivy, které vskutku poskytuje: jsou situace, které nemají šanci se vyvíjet dobře (samy o sobě, bez zásahu, bez intervence), a naopak situace, které jdou žádoucím nebo dobrým, správným směrem (a tím spíše si žádají, abychom se s vývojem solidarizovali a dalšímu pozitivnímu vývoji napomáhali). Generální optimismus je nesmyslem, protože některé trendy nepochybně vedou ke zkáze nebo k těžkým poruchám, a stejně tak je nesmyslem generální pesimismus. Jako vždy je třeba pečlivě rozlišovat povahu vývojových trendů – a potom na základě takového rozpoznání jednat. Samo jednání však v sobě zahrnuje vědomý či nevědomý, správný či nesprávný moment hodnocení: jednáme tak, abychom něčeho dosáhli nebo abychom něčemu napomohli. A tu je, pokud jde o nás, vposledu rozhodující, zda chceme napomáhat dobrému nebo zlému. Pokud jde o „skutečnost“ dalšího vývoje, jsou věci složitější. Tzv. dobrá vůle může vést k šeredným koncům, a zlé úmysly mohou být v průběhu dalšího dění obráceny v cosi pozitivního. To ovšem vůbec neznamená, že na oné „dobré“ či zlé“ vůli vůbec nezáleží. I nejlepší „dobrá vůle“ musí být vedena a korigována rozumem, tj. správným chápáním věcí, situací a vůbec skutečnosti.
(Berlín, 930419–1)