Tato studie se zabývá problematikou vztahu mezi vnitřním a vnějším v kontextu evropského myšlení a kritiky zpředmětňování. Vychází z Leibnizova pojetí monády jako prvního důsledného uvedení principu niternosti, která je zvenčí nepřístupná. Přestože je tento motiv často spojován s romantismem (Fichte, Schlegel, Novalis), text ukazuje, že samotná idea přesahuje romantické rámce. Klíčový posun představuje Hegelovo pojetí, které vztah vnitřního a vnějšího dynamizuje skrze proces zvnějšnění; Hegel tvrdí, že to, co se neprojevilo navenek, neexistovalo ani uvnitř. Tento přístup vyvolal reakci u Kierkegaarda, který znovu zdůraznil absolutní význam niternosti. Text sleduje vývoj těchto inherentních filosofických motivů od raného novověku až po vyústění v současné myšlenkové dilema. Cílem je osvětlit, jak se proměňovalo chápání subjektivity a jejího vztahu k objektivní realitě skrze procesy zpředmětňování a vyjádření vnitřního světa.