Text kritizuje Adornovo pojetí vztahu mezi pojmem a nepojmovou skutečností. Autor tvrdí, že hlavní problém filosofie nespočívá v přechodu od pojmu k nepojmovému, neboť tento vztah je zajištěn již v samotné povaze intencionality. Intencionalita je chápána jako intencionální transgrese či transcendence, tedy akt vykročení k něčemu jinému, co časově předchází samotnému aktu. Každý pojem je nerozlučně spjat se svým intencionálním předmětem a bez něj nemůže být ustaven. Skutečný filosofický problém však vyvstává v existenci druhého typu intencionality, která je předpojmová, mimopojmová a vlastní samotné reaktibilitě na všech úrovních. Tato starší forma intencionality doprovází pojmové myšlení a někteří myslitelé, jako právě Adorno, ji považují za autentičtější, zatímco pojmovost vnímají jako její deformaci. Autor tak zdůrazňuje potřebu rozlišovat mezi těmito dvěma vrstvami intencionality při zkoumání vztahu myšlení a světa.
Intencionalita – dvojí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 5. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Intencionalita – dvojí
Hlavní problém dosavadní filosofie není, jak se mylně domnívá Adorno, jak se v myšlení dostat od pojmu a přes pojem k „nepojmovému“, neboť to je zajištěno dokonce už předpojmově v samotné intencionalitě, která bytostně spočívá právě v aktu skutečné trangrese (takže nezůstává pouhou transiencí), tj. v překročení sebe a ve vykročení k něčemu „jinému“, co tu je alespoň v nějakém smyslu a nějakém rozsahu časově dříve než sám (předpojmový) intencionální akt (z toho důvodu náleží k intenci víc než schopnost se někam a na něco zaměřit, neboť ono intendované „něco“ je přinejmenším původně mimo rámec a „bezprostřední“ dosah samotného aktu; právě proto tu jde o transgresi, eventuelně – na vyšší úrovni – o transcendenci, takže bychom místo o intencionalitě měli mluvit o intencionální transgresi resp. intencionální transcendenci). Ale ani pro pojmovost to není žádný problém, neboť žádný pojem nezůstává bez svého (intencionálního) předmětu. Pojem dokonce ani bez příslušného intencionálního předmětu nelze ustavit. Každý pojem je nerozlučně spjat se svým intencionálním předmětem, tak jako i naopak každý intencionální předmět je jednoznačně spjat se svým pojmem (resp. s příslušnou komplexnější pojmovou stavbou). Skutečný problém je jinde, totiž v oné druhé „intenci“, vlastně přesněji: v druhém typu intencionality, která je starší než pojmové myšlení a která pak i samo již pojmově strukturované myšlení nezbytně doprovází (a v jistém smyslu komplikuje). Tato předpojmová a mimopojmová intencionalita je vlastní samotné reaktibilitě, a to na všech, i na těch nejnižších úrovních. O té se nyní nehodláme šířit, ale zmínku bylo třeba učinit, protože někteří autoři (třeba právě Adorno, i když o zmíněném dělení nemluví) ji považují za „autentičtější“ než onu pojmovou, která podle nich naopak onu předpojmovou nahlodává a deformuje.
(Berlín, 930501–1)