Tento text se zabývá ontologickou otázkou reaktibility, tedy schopnosti událostí a jsoucen reagovat na své okolí. Autor rozlišuje mezi pravými a nepravými jsoucny, přičemž argumentuje, že pouze pravé celky jsou nositeli skutečné reakce, zatímco u nepravých celků neboli hromad je zdánlivé reagování pouze souhrnem aktivit jejich nižších složek. Dokument dále kriticky reflektuje přístup teoretické fyziky, která používáním termínu interakce často obchází otázku skutečné akceschopnosti virtuálních a reálných částic. Klíčovým bodem úvahy je vztah mezi akcí a reakcí a otázka, zda je každá akce schopna se vnitřně přizpůsobit vnější situaci tak, aby vyústila v reakci. Text tak zkoumá, zda lze reaktibilitu přisoudit všem entitám, nebo zda je vázána na specifický typ událostné struktury, která umožňuje aktivní a adaptabilní odezvu na vnější podněty v rámci širšího ontologického rámce.
Reaktibilita
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 5. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Reaktibilita
Samostatným problémem, který je třeba bedlivě prošetřit, je otázka, zda snad nemá hlubší smysl a oprávnění předpokládat, že ne všechny události (tj. všechna jsoucna, neboť jsoucna jsou vždy události nebo komplexy událostí, a to buď takové komplexy, které samy jsou událostmi vyššího řádu, nebo prostě „hromady“ událostí; podle toho mluvíme o „pravých“ nebo „nepravých“ jsoucnech) jsou schopny reagovat na jiné. V jednom omezení je věc docela jasná, totiž půjde-li o „nepravé“ události, které už jen proto nemohou samy na nic reagovat, neboť nejsou pravými celky (pokud lze v takovém případě metaforicky o nějakém „reagování“ mluvit, pak jeho skutečnými „subjekty“ a nositeli jsou „nižší“ složky, z nichž se zmíněná nepravá událost „skládá“). Jako příklad může sloužit chování některých „hromad“ v gravitačním poli, kdy se osvědčuje náš zvyk předpokládat, že větší hmota má vždycky jakési těžiště, s jehož pohybem pak počítáme, jako by reprezentoval pohyb celého tělesa. Naproti tomu s mnohem většími nesnázemi se setkáváme při řešení takříkajíc principiálních problémů zcela teoretického charakteru, kdy nějaké ověření ve skutečnosti přinejmenším prozatím není dost dobře možné. Teoretická fyzika se např. tohoto problému dočasně „zbavila“ tím, že se vyhýbá termínu „akce“, ale mluví o „interakcích“. To jí umožňuje se nestarat o to, zda virtuální kvanta nebo částice mají vůbec nějakou reaktibilitu, zda jsou samy schopny reagovat. Termínem „interakce“ se pak zakryje tato otázka: nejsou jedinými „aktéry“ interakce mezi virtuálními a reálnými kvanty resp. částicemi jen ty, o nichž můžeme mluvit jako o reálných? Anebo můžeme právem přisoudit i oněm druhým schopnost akcí a tedy i reakcí? Již z tohoto důvodu je zřejmě nutné se zabývat rozdílem mezi akcí a reakcí. Zajisté je každá reakce možná jen jako akce, ale otázkou je, zda každá akce je schopná svůj průběh jistým způsobem „přizpůsobit“ dané situaci, tak aby k eventuelní reakci (na něco vnějšího) mohlo dojít.
(Berlín, 930513–2.)