Tato esej se zabývá filosofováním jako specifickým životním stylem, který přesahuje pouhou myšlenkovou činnost a má hluboké důsledky pro lidskou existenci. Autor zkoumá vývoj lidského myšlení od jeho počátků, kdy sloužilo smyslovému vnímání, až po jeho emancipaci v mýtech a následnou kultivaci skrze reflexi. Rozhodujícím zlomem je řecký vynález pojmovosti, který umožnil intenzivní reflexi, ačkoliv byla často vnímána jako nebezpečná pro zavedené pořádky. Filosofie je zde představena jako vědomá volba cesty poznání a sebeuvědomění. Klade si fundamentální otázku, zda je lepší vědět, či nevědět, a jednoznačně se přiklání k úsilí o co nejpřesnější pochopení vlastního jednání a myšlení. Tento přístup k životu se pro filosofujícího jedince stává nezbytným a určujícím prvkem, bez něhož je existence považována za neuspokojivou. Filosofování tedy není jen akademickou disciplínou, ale zásadním postojem k bytí, který vyžaduje neustálou reflexi a odpovědnost za vlastní uvědomění.
Filosofování jako životní styl
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 7. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Filosofování jako životní styl
Filosofování je samozřejmě záležitostí myšlenkovou, ale má závažné důsledky mimomyšlenkové. Nejzřejmější to je, když si plně uvědomíme, jak závažnou úlohu má ve filosofii reflexe. Myšlení samo bylo zpočátku plně ve službách smyslů a smyslového vnímání. Jeho superiorita se však musela dříve nebo později zcela nutně prosadit, a prosadila se tím, že se myšlení v různých souvislostech, za různých okolností a na různých rovinách emancipovalo a začalo si „vymýšlet“. To bylo předpokladem a mohutným prostředkem mýtů. Už v rámci mytického myšlení se však ukázalo, že tvořivost je schopna důležitějších výkonů pouze tam, kde vstupuje do služeb nějakých rozvrhů, týkajících se také oněch předpokladů (ať už „přirozených“, fyziologických atd., anebo „historických“, osobně či kolektivně), které nyní novým způsobem zapojuje do souvislostí jim původně nevlastních a tím je de facto „kultivuje“. Jednou z nejvýznamnějších podob této „kultivace“ je postupující zlepšování a zpřesňování povědomí a pak přímo vědění toho, co člověk dělá nebo co už udělal, tedy jakási prvotní forma „reflexe“ či lépe „praereflexe“. K rozhodujícímu kroku dochází s řeckým vynálezem pojmů a pojmovosti, které dovolují, aby se reflexe prosazovala s intenzitou do té doby nedosažitelnou. A právě v tomto směru se od počátku reflexe jeví také jako problematická, nebezpečná a v některých ohledech přímo jako škodlivá. V mnoha případech to je jenom zdání, jehož zdrojem a pozadím jsou obavy zastánců starých pořádků, také pořádků vědomí a myšlení. Když se – brzo po vynálezu pojmovosti – zrodí filosofie, znamená to pronikavý zářez vůbec do stylu lidského života. Kantovy tři slavné otázky mají svůj nevyslovený předpoklad: je lépe vědět nebo nevědět? Je lépe si uvědomovat, co děláme a co jsme udělali, anebo raději to ani nemáme chtít vědět? Filosofie vědomě volí vždycky cestu, na níž je obrovské úsilí vynakládáno právě na to, abychom co nejlépe a nejpřesněji věděli, co vlastně děláme, když něco děláme, zejména pak, když myslíme. Nemůže být pochyb o tom, že to nelze vydávat ani za jediný, ani za nejdůstojnější způsob životního úsilí. Zůstává však skutečností, že pro řadu lidí, kteří se na cestu filosofování jednou dali, už žádný jiný životní styl, který by tento moment, tuto závažnou ingredienci vyloučil, není dost dobrý, ba ani snesitelný.
(Berlín, 930706–1.)