Tento text analyzuje postmodernismus jako specifickou, často chybnou reakci na pozitivismus, zejména v českém intelektuálním prostředí dříve ovlivněném marxismem-engelsismem. Autor argumentuje, že zatímco pozitivismus se omezuje výhradně na fakta a vše ostatní odvrhuje jako mýtus či ideologii, postmoderna upadá do opačného extrému. Tento extrém se projevuje příklonem k narativitě, rétorice a sofistice na úkor věcné argumentace. Klíčovým společným rysem obou směrů je neschopnost pracovat s konceptem „platnosti“, která není pevně ukotvena v bezprostředně daném a jsoucím. Postmoderna i pozitivismus odmítají uznat výzvy, které přesahují rámec předmětné skutečnosti. Text kritizuje uzavřenost obou myšlenkových systémů, jež se brání nahlédnutí pravdy jakožto nepředmětné výzvy, na kterou má člověk aktivně odpovídat. Tato analýza osvětluje hlubší filosofické souvislosti mezi zdánlivě protichůdnými proudy moderního a postmoderního myšlení, přičemž zdůrazňuje jejich sdílená omezení v chápání smyslu, pravdy a závaznosti, které přesahují pouhou fakticitu světa.