Text kriticky zkoumá vymezení metafyziky, jak jej předkládá Volkmann-Schluck, který ji definuje jako nárok na poznání věčných pravd. Autor polemizuje s tímto pojetím a tvrdí, že ztotožnění metafyziky s existencí věčných pravd je neudržitelným předsudkem, který vede k předčasnému odmítnutí celé metafyzické problematiky. Namísto toho se autor ptá, zda je možná metafyzika, která by se od této představy radikálně oprostila. Navrhuje návrat k původnímu významu slova, který odkazuje k tomu, co přesahuje sféru fyzis (přírody). Metafyzická otázka podle něj zůstává legitimní i tam, kde končí kompetence filosofické fyziky. Odmítnutí metafyziky na základě jejího zúženého výměru považuje za logicky neopodstatněné a terminologicky necitlivé. Cílem úvahy je tedy rehabilitovat metafyziku jako disciplínu, která se zabývá tím, co následuje za fyzis, bez ohledu na historické konvence či knihovnický původ termínu, a otevřít cestu k jejímu novému promýšlení v moderním kontextu.