Tento text zkoumá podstatu filosofické reflexe v protikladu k odborným vědám. Zatímco vědy zůstávají věrny svým základům, které v rámci své kompetence nemohou plně kontrolovat, filosofie se neustále obrací ke svým vlastním východiskům a předpokladům, čímž samu sebe trvale problematizuje. Vyvstává zásadní otázka, jak sladit tuto nezbytnou součást filosofování s požadavkem na smysluplnou myšlenkovou práci, bez níž není filosofie myslitelná. Řešení autor spatřuje v přísném rozlišení mezi dvěma typy tázání. Prvním je formální, až protismyslné dotazování, které vykazuje známky nevěcnosti a malého zájmu o podstatu věci. Druhým je dotazování, které vnáší do problematiky vyšší nároky na pojmovou přesnost a myšlenkovou hloubku. Filosofie musí tento moment vyšší náročnosti přijmout jako svou nezbytnost a v rámci reflexe jej dále prosvětlovat a vyjasňovat. Samotná reflexe je pak uskutečnitelná pouze na základě Logu a v jeho pevném rámci. Práce tak zdůrazňuje intelektuální poctivost jako klíč k překonání vnitřních rozporů disciplíny.