Tento text podrobuje kritice Descartův dualismus res extensa a res cogitans. Autor upozorňuje na to, že v tomto pojetí chybí adekvátní vnímání tělesnosti, ale především se zaměřuje na nedostatečnost definice myslící věci. Tvrdí, že lidské myšlení nemůže být chápáno jako substance, nýbrž jako pohyb, který ke své realizaci a k možnosti reflexe potřebuje vlastní neprostorový svět či řád. Tento řád, nazvaný LOGOS, není produktem lidské mysli ani konstruktem reflexe, ale je jejím nutným předpokladem. Právě LOGOS umožňuje myšlení, aby se obracelo samo k sobě a zkoumalo své vlastní základy. Text tak přináší zásadní korekturu Descartova pojetí tím, že rehabilituje význam onoho neprostorového prostoru, v němž se myšlení odehrává. Tímto způsobem autor překonává omezení subjektivistického pojetí myšlení a otevírá prostor pro hlubší pochopení vztahu mezi lidským vědomím a objektivním řádem logu, který myšlení předchází a podmiňuje jej.
LOGOS
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 7. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
LOGOS
Bylo něco oprávněného v Descartově dualismu „věci rozprostraněné“ a „věci myslící“, ale bylo v tom také příliš mnoho nedomyšleného, nesprávně myšleného a dokonce konfuzního. Především tu chybí pojem tělesnosti s příslušnými náležitostmi (rozením, růstem a hynutím); to už bylo rozpoznáno dost dávno. Naproti tomu „věc myslící“ byla příliš spjata s člověkem, tj. s lidským myšlením, takže tím došlo ke ztrátě a dokonce i zapomenutí na to nejpodstatnější, totiž že také myšlení potřebuje své „místo“, svůj jakýsi „prostor“, i když nikoliv „rozprotraněný“ – řekněme tedy raději: svůj neprostorový „svět“, v němž jedině se může rozvíjet a postupovat kupředu. A právě lidské myšlení, které je hybné a může takto postupovat kupředu nebo naopak upadat nebo se vracet atd., nemůže být chápáno jako substance; a už vůbec jako substance, ba ani jako něco „jsoucího“ nemůže být chápán onen „svět“, onen neprostorový prostor, bez něhož se žádné myšlení nemůže pohybovat vůbec a bez něhož se zejména nemůže vracet samo k sobě, tj. zaměřit svou pozornost k sobě, ke svým průběhům a postupům, ke svým předpokladům a základům – a tedy také k onomu „světu“, v němž jeho pohyby, jeho činnost, jeho postupování kupředu je možné. Právě v tomto rozpoznání, že LOGOS, bez něhož myšlení není opravdovým myšlením a reflexe opravdovou reflexí, není výkonem tohoto myšlení an i konstruktem naší reflexe, lze vidět jak navázání na Descarta, tak hlubokou a zásadní korekturu jeho pojetí „res cogitans“.
(Berlín, 930724–2.)