Tento text pojednává o problému individuace, který autor chápe primárně jako problém integrace. Individuum není definováno jako nejmenší nedělitelná částice ve smyslu antického atomismu, nýbrž jako komplexní struktura, jejíž identita spočívá v zachování sjednoceného celku navzdory vnitřní rozmanitosti. Klíčovým pojmem je „concretum“ (z latinského concrescere, tedy srůstat), což vyjadřuje proces, jímž se mnohost stává jednotou. Autor argumentuje, že princip individuace je ve skutečnosti principem integrace (principium unitatis in multitudine). Tato integrace není výsledkem vnějšího uspořádání nebo konstrukce, ale autonomním vnitřním procesem růstu a srůstání. Vnější zásahy mohou tento růst podporovat, ale nemohou nahradit vnitřní sjednocující sílu, která z mnohosti vytváří nedělitelné individuum. Pokud je takový celek násilně rozdělen, přestává být původním individuem, ledaže by disponoval schopností regenerace, která opětovně nastolí vnitřní integritu.
Individuace
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 7. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Individuace
Problém individuace je problémem integrace: pokud netrváme na doslovnosti, pak individuum je to, co nelze rozdělit, aniž bychom to likvidovali (nebo alespoň hrubě narušili). Prototypem tu nemůže být něco nejmenšího, jak si představovali starověcí atomisté (individuum je vlastně překladem řeckého ATOMOS), nýbrž naopak komplexní struktura, která však navzdory své rozmanitosti a možná i různorodosti zůstává sjednoceným celkem. Nejde tedy vůbec o to, že eventuelní stále pokračující (násilné) dělení přece jednou končí, nýbrž o něco zcela jiného: celek nemůžeme dělit, aniž by přestal být celkem. Že existují mezní případy, kdy na mnoho částeček rozřezaný nezmar doroste (za příznivých jinak podmínek) v tolik nezmarů, na kolik jsme onoho původního rozřezali, je dokladem jakési zvláštní schopnosti, řekli bychom mohutnosti, která přemáhá rozmanitost a mnohost a vytváří z ní vnitřně integrovaný celek. Pouze takovýto celek můžeme považovat za individuum. Dlouho diskutované principium individuationis je vlastně principium integrationis, principium unitatis in multitudine a ex multitudine. Tato mnohost nemůže být jen seřazena a uspořádána, ale musí opravdu srůst. Latinsky se „srůsti“ řekne concrescere: srostlice mnohého v jedno je tedy „concretum“. Individuum je proto nedělitelné, protože je konkrétem, srostlicí. A vše, co srostlo a co vyrostlo, musí být ponecháno své vlastní sjednocenosti, nemůže být dokonce zvenčí ani nijak sjednocováno. Jeho růst můžeme podněcovat, usnadňovat, podporovat, ale nemůžeme jej sami pořádat, plánovat a uskutečňovat nějakým konstruováním zvenčí.
(Berlín, 930724–3.)