Tento text analyzuje filosofický koncept rozštěpení mezi subjektem a objektem (tzv. Subjekt-Objekt-Spaltung) a kriticky přehodnocuje názor, že jde o fenomén omezený výhradně na sféru lidského myšlení a poznání. Autor namísto toho argumentuje, že toto rozštěpení má hlubší ontologické kořeny a je založeno na samotné povaze jsoucen jakožto aktivních celků. Tato jsoucna, či „unity“, si udržují svou integritu prostřednictvím schopnosti vztahovat se k sobě samým jako k časovým celkům v rámci svého vymezeného trvání. Udržování integrity vyžaduje neustálé vymezování hranice vůči okolnímu prostředí, čímž dochází k vydělení jsoucna z jeho okolí. Text zdůrazňuje, že tyto hranice nejsou pouhým konstruktem pozorovatele, nýbrž jsou konstituovány nezávisle na něm. Autor zároveň reflektuje poznatky moderní fyziky, které zpochybňují existenci čistého pozorovatele, a uzavírá, že objektivita je primárně výsledkem aktivní sebeintegrace jsoucen, nikoliv pouze kognitivním aktem subjektu.
{Subjekt × objekt}
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 7. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
{Subjekt × objekt}
Četní filosofové mluví o tzv. „Subjekt-Objekt-Spaltung“, jako kdyby to byla pouze a výhradně záležitost myšlenkového přístupu. Ona „Spaltung“ však nezačíná teprve na úrovni myšlení a poznání, nýbrž je mnohem starší a je také základnější povahy. To, co je nazýváno „rozštěpeností“, je původně založeno na tom, že pravá jsoucna (celky všech úrovní, „unitées“) udržují aktivně svou integritu (na vyšších úrovních zejména díky tomu, že se dovedou vztáhnout k sobě samotným (tj. k „sobě“ jakožto časovému celku). Tato schopnost založit a udržovat svou integritu (po jistou dobu, neboť všechna jsoucna mají jen určitou dobu trvání, určitý „životní čas“ – některá delší, jiná kratší, ta nejzákladnější jsoucna mají čas nejkratší). Každá integrita však zároveň znamená jisté vydělení z okolí: celkovost znamená, že je vedena hranice mezi tím, co k celku ještě náleží a co už nikoliv. Tato hranice nemusí být tak jednoznačná, a zejména nikoliv neproměnná, jak bychom to někdy rádi chtěli vidět, ale nikdy není záležitostí pouhé libovůle pozorovatele, nýbrž je založena a udržována původně nezávisle na něm (dodatečně jím ovšem může být i ovlivněna, pokud nezůstane pouhým a ryzím pozorovatelem – což, jak nás poučila zejména moderní fyzika, je vlastně nemožné).
(Berlín, 930726–1.)