Tento text analyzuje dva základní filosofické předsudky zděděné od starověkých Řeků, které dodnes formují evropské a vědecké myšlení. První předsudek předpokládá, že složitost světa je vysvětlitelná pomocí několika jednoduchých, často materiálních prvků. Druhý naopak vnímá komplexitu jako nedokonalou realizaci ideálního plánu. Autor zdůrazňuje, že nebezpečnost těchto omylů tkví v jejich částečné pravdivosti, což ztěžuje jejich odhalení. Hlavním úkolem současného myšlení není tyto předsudky pouze zavrhnout, nýbrž kriticky demaskovat jejich povahu a osvobodit v nich obsažené pravdivé momenty. Cílem je tyto prvky vyjmout z jejich původních, protikladných kontextů a integrovat je do nového rámce, kde by spolu nebyly v rozporu, ale vzájemně se doplňovaly. Tento proces vyžaduje překonání tendence považovat jednoduchost za měřítko dokonalosti a složitost za formu úpadku, čímž se otevírá cesta k hlubšímu porozumění struktuře skutečnosti.
Předsudky filosofické, základní
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 8. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Předsudky filosofické, základní
Od Řeků pocházejí dva základní filosofické předsudky (později se z jednoho z nich stal předsudek „vědecký“), které dodnes zatěžují evropské a Evropou ovlivněné (lidské) myšlení. Oba předsudky jsou tak významné a v dějinách dalekosáhle vlivné, protože v nich obou je obsaženo cosi správného, pravdivého. Protože však nejnebezpečnějším omylem je ten, který se pravdě nejvíc podobá, resp. který v sobě nejvíc pravdy (pravdivých momentů) obsahuje, není tato okolnost žádným důvodem pro to, abychom takový omyl omlouvali nebo abychom vůči němu byli tolerantnější. Právě naopak: čím se omyl víc podobá pravdě, tím náročnější je náš závazek a naše povinnost jej odhalit, demaskovat a tím zneškodnit. První ze zmíněných základních předsudků spočívá v předpokladu, že složitost světa lze vysvětlit z několika základních, a proto jednoduchých prvků (obvykle hmotné, materiální povahy). Druhý předsudek, téměř opačný, spočívá v přesvědčení, že veškerá složitost světa je založena na nepřesnostech a přibližnostech, nevyhnutelně provázejících uskutečňování nějakého dokonalého plánu či programu. To znamená, že v obou případech se jednoduchá skutečnost považuje za dokonalou, zatímco složitost se jeví být jakousi pokleslostí, jakýmsi úpadkem. Oba tyto předsudky musíme odhalit jako předsudky; to je náš první úkol. Ale při něm nemůžeme a nesmíme zůstat. Naší rozhodující úlohou je rozpoznat pravdivost (polopravdivost, částečnou pravdivost – a tím nebezpečnou mylnost) obou těchto předsudečných pojetí a pokusit se o řešení, které by nezůstalo při jejich prostém zavržení a smetení se stolu,, nýbrž které by se pokusilo ony pravdivé momenty osvobodit z původního mylného kontextu a zabudovat je do kontextu nového, v němž by se už nejevily jako protikladné, opačné, navzájem se vylučující, nýbrž naopak jako kompatibilní, navzájem se doplňující a vlastně spolupracující.
(Praha, 930802–1.)